Idoly dnes nemusí ani metat kozelce

9. 11. 2005 | David Koubek | Rozhovory

S profesionálním hudebníkem s přesahem do politiky a médií MICHALEM PROKOPEM jsme se sešli ve vestibulu Českého rozhlasu na Vinohradech. Také absolvent VŠE, i když bez diplomu a bez titulu, nám vyprávěl o škole, šedesátých letech, hudbě, politice, kultuře dřív a dnes i médiích. „Na škole jsem netušil, že muzika bude mým osudem,“ říká.

S profesionálním hudebníkem s přesahem do politiky a médií MICHALEM PROKOPEM jsme se sešli ve vestibulu Českého rozhlasu na Vinohradech. Také absolvent VŠE, i když bez diplomu a bez titulu, nám vyprávěl o škole, šedesátých letech, hudbě, politice, kultuře dřív a dnes i médiích. „Na škole jsem netušil, že muzika bude mým osudem,“ říká.

Jak jste se dostal na VŠE? Proč jste šel studovat právě tuto školu?

Musím se přiznat, že to nebyla moje první volba. Původně jsem jako gymnazista chtěl studovat historii, jenže tehdejší doba těmto oborům moc nepřála, naopak socialistická společnost chtěla mít z lidí zejména inženýry. Tak mě všichni přemlouvali a já šel nakonec na strojní fakultu. Ale už během těch prvních dvou semestrů jsem pochopil, že tudy cesta pro mě nevede, a chtěl jsem odejít úplně. Radil jsem se s matkou a ona mi tenkrát doporučila ekonomku. Přestoupil jsem na ekonomiku průmyslu na tehdejší druhé fakultě. Byla šance se tam dostat, ale musel jsem udělat postupové zkoušky, abych postoupil do druhého ročníku. Do prvního by mě totiž nevzali. Tak jsem tu matematiku, kvůli které jsem opouštěl strojařinu, nakonec musel udělat. A udělal jsem ji samozřejmě až na třetí pokus, až když jsem slíbil, že mě už nikdy neuvidí. Že když mi to dají za tři, že odejdu na jinou školu. A pak jsem přišel na ekonomii a tam jsem rázem patřil k nejlepším v matematice. Zkoušky mi uznali a už jsem ji ve druhém ročníku neměl, zatímco moji spolužáci, kteří studovali od prvního ročníku, ještě ano. A dokonce jsem nějakým svým spolužačkám pomáhal, což je pro mě do dneška nepochopitelné.

V jednom z vašich rozhovorů jste uvedl, že šedesátá léta byla krásná doba, doba nadějí a idealismu, možná trochu naivního. Souvisí to nějak se školou, s ekonomkou?

Ne, to nesouvisí. Za prvé, každý člověk vzpomíná na mládí a připadá mu, že tenkrát to bylo lepší, že to tenkrát bylo fajn. Protože byl člověk mladej. Za druhé, šedesátá léta skutečně byla takovým fenoménem, který se podle mého názoru neopakuje tak často. Zatím se mi rozhodně nezdá, že by ta současná doba přinášela tolik, kolik šedesátá léta. Bylo to takové období uvolnění – i v politice – byla zde spousta nadějí a zdaleka nejen tady u nás za železnou oponou, ale také na Západě. Pak to vyvrcholilo v šedesátém osmém roce nejen Pražským jarem, ale všemi těmi studentskými stávkami a hnutím třeba v Paříži, ve Francii a vůbec v západní Evropě. A to s sebou neslo i obrovský rozvoj kultury – v té době nevídaný rozmach filmu, nová vlna – všechny tyto věci v šedesátých letech prožívaly vrchol. Dodneška je to myslím doba nepřekonaná i v tom oboru, kterému jsem se pak začal věnovat profesionálně, což byla rocková muzika. Šedesátá léta v tom byla základ, dodnes nepřekonanej fundament.

A byla euforie této doby nějak cítit i na škole? Na jaké osobnosti dnes vzpomínáte?

Rozhodně bylo. Obecně v 60. letech docházelo k takovému uvolnění od stalinismu a pochopitelně i v oboru ekonomie se najednou na škole začali objevovat lidé, kteří do té doby buď nesměli přednášet, nebo jsme je vůbec neznali. Když jsem tehdy končil, byl rektorem profesor Vladimír Kadlec, který byl v roce 1968 také ministrem školství (později signatář Charty 77 – pozn. red.). Ale chodil jsem třeba na přednášky z politické ekonomie jiného profesora – Miroslava Kadlece, který také patřil k lidem, kteří nesměli do té doby u nás přednášet. Vím, že například přednášel v Polsku. U nás to do té doby nešlo. Uvolnění bylo cítit a na škole se začali objevovat třeba i takoví lidé, jako byl Ota Šik (ekonom a reformní politik, významná postava pražského jara, po srpnu 1968 profesor na univerzitě v St. Gallenu – pozn. red.). A bezpochyby tam bylo osobností ještě víc. Občas jsme se také dostávali blíž západním ekonomickým teoriím, které se ještě někdy v prvním a druhém ročníku objevovaly jen v předmětu, který se jmenoval kritika buržoazních teorií. V dalších letech se k tomu člověk najednou dostal otevřeněji.

Doma mám vysvědčení na odchodnou

V té době už jste měl kapelu?

V té době jsme začínali. To byly naprosto amatérské začátky. Hráli jsme po bytech a ještě jsem netušil, že muzika se stane mým osudem.

Kdy jste to tedy začal tušit? V oboru, který jste studoval, jste se nikdy neuplatnil.

Ani jsem to nikdy nezkoušel. V roce 1967 jsem začal zpívat, do té doby jsem v té kapele jen hrál na kytaru. My jsme zpěváka neměli. Nejdřív jsme ani nechtěli, ale pak jsme zjistili, že lidi to nechtějí bez zpěvu poslouchat, a začali jsme hledat. Jedním z lidí, kteří s námi třeba velice krátce zpívali, byl Karel Zich, můj mladší spolužák. Ale protože jsme pak nemohli najít nikoho, kdo by byl schopen zpívat to, co já jsem chtěl, tak jsem to začal dělat sám. To bylo v roce 1967. A protože se mi podařilo během toho jednoho roku dostat se do absolutní špičky z totálně neznámého amatéra – v lednu jsem se poprvé postavil za mikrofon a už v prosinci téhož roku jsem dostal cenu jako nejlepší zpěvák Československého beatového festivalu – tak jsem začal uvažovat, že bych se tou muzikou mohl živit.

V té době jsem končil školu a měl jsem domluvené místo na ministerstvu financí, dokonce jsem se tam byl i představit. Už mi říkali „pane inženýre“ a mně se to hrozně líbilo. Ale měl jsem takové velmi netaktické způsoby: první, na co jsem se ptal, bylo, jestli bych měl dost času jezdit na šňůry s kapelou. To je asi moc nepotěšilo, a já jsem tam pak nenastoupil; to místo jsem vůbec nevzal. Původně jsem však skutečně plánoval, že budu toho inženýra ekonomie dělat.

Ve svém životopise uvádíte, že jste absolvent VŠE, ale bez diplomu a bez titulu. Co si pod tím máme představit?

Jsem asi jeden z mála lidí, který celou tu školu dokončil, ale nemá titul. Tehdejší vysokoškolský zákon předpokládal, že když člověk ukončil vlastní studium, tak měl ještě dva roky na to, aby mohl udělat diplomku, státnice, obhajobu, a pak získal inženýrský titul. A já v tom osmašedesátém skončil, uzavřel jsem poslední ročník a měl jsem před sebou ty dva roky. Ale v té době přišla už sovětská okupace a také jsem už hrál a vypadalo to, že se tím budu živit. Můj kolega Ivan Trnka, se kterým jsme zakládali kapelu Framus Five a se kterým jsme i studovali už od gymplu, to během těch dvou let skutečně dodělal a titul získal, Já jsem to ovšem tajil před svojí maminkou, která mě na té škole celá ta léta živila. A nikdy jsem jí to neprozradil, prošvihlo se to až mnoho let potom. Takže já mám doma takový papír, který se jmenuje vysvědčení na odchodnou, a tam mám všechny zkoušky, celé čtyři a půl roku, je tam napsané, že jsem absolvoval Vysokou školu ekonomickou a pod tím je drobným písmem: Nenahrazuje diplom. Ten dluh jsem matce splatil až v roce 1992 už jako hodně dospělý, kdy jsem absolvoval Univerzitu Karlovu, kterou jsem dokončil jako náměstek ministra. Takže jsem nakonec rouru s diplomem získal až na jiné škole.

Někdy jsem se divil, že to tady vůbec prošlo

Zpět k šedesátým létům. V roce 1968 jste hrál v Západním Německu. Proč jste se vrátil?

Byli jsme tam s kapelou, to bylo těsně po srpnu, v září. Tehdy vůbec nebylo těžké pro někoho z Československa získat nějaké angažmá. Hráli jsme ve Frankfurtu nad Mohanem v takovém rockovém klubu. Tedy tehdy se tomu ještě ani neříkalo rockový klub, ale beatový klub. Když si dnes kladu otázku, proč jsem tam nezůstal… asi jsme neměli tenkrát dost odvahy úplně přerušit všechny kontakty tady. Také jsme netušili, kam se to tady všechno bude ubírat, jak se poměry vyvinou. Nedovedli jsme si připustit, co všechno nás čeká. A na druhé straně jsme už tady měli nějakou pozici. Myslel jsem si, že už jsem slavný, i když to nebyla sláva bůhvíjaká. Měl jsem tu rodinu, byl jsem sice svobodný, ale měl jsem tu rodiče, sourozence. A asi jsem neměl dost odvahy – ani já ani mí kolegové – úplně se sebrat a začínat od píky někde jinde. Nota bene v zemi, jejíž jazyk jsem prakticky neuměl. Takže jsme přijeli zpátky a teprve později jsme viděli, do čeho jsme se vrátili. Přes to všechno jsem pak natočil svoje první dlouhohrající desky – Blues and Soul hned po návratu z Německa a v roce 1970 Město Er s Josefem Kainarem – to byla určitě zajímavá zkušenost, zajímavá doba. Muzika myslím vždycky patřila k tomu nejlepšímu, co se tady dělalo.

Po srpnu 1968 se ještě dalo vyjet do ciziny? Kdy začalo jít do tuhého?

Byla to taková plíživá normalizace. Ze začátku se zdálo, že se nic moc dít nebude, hrálo se… První, skutečně ošklivý signál byl, když se v roce 1969 zavřely hranice. My jsme tenkrát měli nabídku od německého výrobce hudebních nástrojů, firmy Framus Werke, že bychom jim dělali takovou reklamní kapelu, testovali nové kytary. A těsně před tím, než jsme tam měli odjet, tak spadla klec a už se nedalo jezdit ani na pozvání.

Druhý signál byl postupná výměna určitých lidí na postech, které byly pro nás jako muzikanty rozhodující: pořadatelé, agentury, šéfové gramofonových společností, tehdy Supraphonu a Pantonu. Najednou se tam objevovaly nové tváře, všechny ty vybudované kontakty mizely. A vyvrcholilo to v roce 1970, kdy už bylo jasné, že nebude možné točit v angličtině. A pak to postupně přituhovalo a zhroutilo se to už úplně. Řada z nás, kdo jsme se živili profesionálně bigbeatem, přestala. Někteří odešli do takové komerčnější pop-music, někteří utekli – začalo se tehdy houfně emigrovat. Takže ono to nebylo ze dne na den, ale trvalo to tak dva roky. A v sedmdesátých letech se ten šroub dál a dál utahoval a bylo to horší a horší. Uvolňování začalo potom až na přelomu let osmdesátých.

Takže to, že jste začal zpívat v češtině, bylo vynuceno režimem?

Byla to vlastně nutnost, nebylo to úplně svobodné rozhodnutí, a dneska jsem docela rád, že jsem to udělal a že jsem se to naučil. Pro mě to bylo hrozně těžké – netušil jsem, jak těžké je zpívat česky. Bylo to něco úplně jiného.

I na Kainarovy texty? Jak jste se k nim vlastně dostali?

Když jsme plánovali natočení druhé desky, měli jsme na jednu stranu připravenou takovou delší kompozici, a hledali jsme někoho, kdo by to otextoval už česky. Chtěli jsme, aby to bylo něco, když je to tak velká plocha. Takové ty klasické písničkové texty té doby, takové ty pop-musicové, to nás moc nebralo. A my jsme sami neměli mezi sebou nikoho, kdo by textoval. Já sám dodnes netextuju, mně tento talent nějak nebyl dán. Vždycky jsme se museli obracet na někoho zvenčí. A tak jsme narazili na Kainara. Byla to dobrá volba. On v té době už hrozně dlouho nic nepsal a toto byl najednou takový návrat k něčemu, navíc úplně nečekanému, novému. My jsme byli vlastně první vrána, která přinesla vstup soudobé české poezie do rockové hudby. Pak přišel o rok později Vláďa Mišík, nebo lépe řečeno Flamengo s Kuřetem v hodinkách.

Celou dobu do revoluce jste se tedy živil hudbou.

Živil jsem se hudbou, nejdřív dost hrozně, ale pak jsem pochopil, že člověk musí sebrat trochu odvahy a zase jsem vzkřísil tu svou kapelu, i když už s jinými lidmi. A hledal jsem dlouho. Až někdy v roce 1983, kdy jsme začali dělat na projektu Kolej Yesterday, jsem se zase dostal na tu vlnu, ze který jsem dobrovolně odešel po Městě Er.

Museli jste někdy nějaké písničky stáhnout?

Samozřejmě, samozřejmě.

Když člověk třeba poslouchá Kolej Yesterday, tak mu nejde do hlavy, že takový text mohl projít.

No, taky kolem toho byla spousta debat, jestli to je píseň takzvaně pokrokově angažovaná, jak soudruzi chtěli, nebo naopak protistátní. My jsme to samozřejmě vydávali za píseň pokrokově angažovanou proti atomovému zbrojení, ale kdo měl trochu fištrón, musel v tom najít i spoustu jiných věcí. A to není jenom Kolej, ale takových textů bylo víc. A jak se postupně vyvíjela doba, tak ty moje písničky začínaly být daleko víc a víc politické, za nejtvrdší vůbec považuju tu poslední věc, kterou jsem napsal – Snad nám naše děti prominou. Tu otextoval Vláďa Merta. Ta deska vyšla až v roce 1989 a ačkoliv už v té době byla v Rusku perestrojka a i poměry kolem Československa se hodně uvolňovaly, tak jsem se divil, že tohle tady tehdy vůbec prošlo. To byl evidentně velice tvrdý atak na režim.

Peníze v kultuře nebyly nikdy

Před revolucí jste také jeli do Západní Evropy…

To bylo těsně před revolucí, už to k tomu směřovalo, ve Východním Německu se to začínalo hroutit. Měli jsme kolegu, který s námi hrával v úplných začátcích v roce 1968, a který emigroval. Najednou se sem začal v posledních letech vracet a pozval nás do Západního Berlína. Tak jsme tam s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým vyjeli. Měli jsme takové komorní trio, které dodnes hrává. A to bylo celkem mobilní, levné – byli jsme jen tři. A najednou nás opravdu pustili – což bylo do té doby nemyslitelné. Abyste tomu rozuměli, v té době jezdili na Západ buď hudebníci z vážné hudby, potom „barovkáři“ – a ti většinou vykupovali tuto privilej vydělat si tam peníze tím, že upláceli soudruhy na Pragokoncertu, kde jely těžký úplatky. A na Západ občas směli i jazzmani. Zase ne všichni, ale jen ti renomovaní a režimem jaksi uznaní za umělce. A nebo potom samozřejmě Karel Gott – to byla kategorie sama pro sebe. On jako jediný umělec tam jezdil koncertovat za veliký peníze a byl hvězdou v Západním Německu a v celém německy mluvícím světě. Ale to bylo pro nás jako z jiného světa.

Ale po 1989 to najednou šlo, oni nás pustili. A ještě zkraje to bylo s penězi tak, že minimálně 50 % se odevzdalo Pragokoncertu, z toho zbytku se platily daně a pak vám ten úplný zbytek vyplatili v tuzexových bonech, poněvadž marky jsme si nesměli nechat; to se nesmělo ani provážet. Ono je to teprve 15 let, ale ani já už si přesně nepamatuju, jak ty předpisy byly. Pro vás to už musí být povídání z jiného světa. Přesto to pro nás bylo strašně zajímavý: poprvé jsme si ověřili, že můžeme na Západě hrát, že lidi to tam berou.

Když jste znovu vyjeli, zpívali jste i v češtině?

Kupodivu částečně ano – hráli jsme bluesové standardy, a to samozřejmě v angličtině, ale docela klidně jsme zpívali některé věci i česky a vůbec to nevadilo. A to ještě zdaleka nebyla ta vlna world music, která dneska přináší na jeviště všelijaké jazyky. Kdybychom hráli jenom česky, tak by to asi vadilo, ale my jsme to skombinovali a kupodivu to šlo.

Po revoluci jste vstoupil do politiky. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste potřeboval odkrýt něco nového. Bylo to potřebou vaší osobní změny nebo to byla i touha něco tady změnit?

Bylo to všechno dohromady. Jednak moje muzika v té době k politice nějak směřovala. A bylo mi 45 – člověk v této branži, která směřuje spíš k mladým lidem, ví, že všeho do času. Nezastírám, že v tom byla i určitá osobní ambice. Bylo nás takových víc. Všechno dohromady.

Pak jste se angažoval v kultuře, působil jste například jako náměstek ministra kultury. Prohlásil jste, že s kulturou v Česku to není zase tak zlé, jak se říká, že tady vzniká spousta dobrých věcí…

Ano, vůbec si nemyslím, že by to bylo špatné. Naříká se, že nejsou peníze, ale ony nebyly nikdy. A nedovedu si představit, že by někdy nastala doba, že by někdo, řekl, že je dost peněz. To určitě ne. Ono je to dané tím, že jsem celý život strávil v branži, která byla odkázaná sama na sebe. A nikdy jsem žádné státní dotace nebo něco podobného neměl. Takže jsem ani nic moc nečekal.

Pak když jsem dělal na ministerstvu kultury, ten pohled byl najednou jiný. Člověk najednou věci vidí v daleko širším měřítku a kromě toho, že stát vytváří prostor pro svobodu a svobodnou tvorbu, tak se o některé věci musí starat a musí je platit, ale vůbec si nemyslím, že by tu byl nějaký strašný kulturní úhor. Spíš mně upřímně řečeno vadí víc to, že současná doba směřuje trošku k povrchnosti, a že se ta povrchnost projevuje i v umění nebo v tom, co se za umění občas vydává. To je bezpochyby dané tím, že žijeme v době médií, že je doba technického rozvoje, který je tak překotný, že to strašně zrychluje vnímání. Časový úsek, který vám je vyhrazen k tomu vnímat něco, je tak krátký, že se málokdy dá jít pod povrch. To mně vadí daleko víc, než že je třeba málo peněz.

Mohl bych vypadat jako moc chytrej

A co politika a kultura dnes?

Myslím si, že současná politická reprezentace, a to kupodivu jak ta bývalá pravicová, tak ta současná, řekněme sociálnědemokratická, na kulturu tak nějak kašle, nebo že ji považuje za jakýsi zbytný statek. Ani jedna z těchto reprezentací si neuvědomila, že pro tak malý stát v Evropské unii je kultura strašně důležitá a přitom strašně levná. Peníze, které do ní jdou z veřejných zdrojů, jsou směšné ve srovnání s tím, co jde do jiných oborů nebo oblastí. Kultura je také hodně o symbolech a o tom, že sama umí nějakým způsobem multiplikovat i hospodářský rozvoj, a to si zatím ještě nikdo příliš neuvědomil.

Co si myslíte o novém ministru kultury Vítězslavu Jandákovi?

To po mě nechtějte. Za prvé je tam příliš krátce. Za druhé já jako bývalý náměstek bych mohl vypadat jako moc chytrej. Tak to nechci. K tomu se vyjadřovat nechci.

Dovedete si představit, že by bylo zrušeno ministerstvo kultury, jak se občas uvažuje?

Dovedu si to samozřejmě představit – svět by se nezastavil. Bezpochyby jeho pravomoci a kompetence se dají převést na jiné úřady, v tom žádný problém není. Ale nemyslím si, že by to bylo nějak chytré.

Tohle řešení mi připadá jako takové směšné – spíš symbol, kterým naznačujeme, že šetříme na aparátu. Někdo tu práci ale dělat musí a naopak si myslím, že z hlediska malé země jde v kultuře víc než o peníze o určité postavení. A to ministerstvo je i tohoto určitým symbolem. Nemyslím si tedy, že by to byl příliš chytrý tah.

V poslední době se věnujete hodně médiím. Jste předsedou Rady Českého rozhlasu, kandidoval jste na generálního ředitele České televize. Teď spíš taková filozofická otázka – lze věřit médiím?

Na takto položenou otázku asi nejde úplně jednoduše odpovědět. Média jsou symbol dnešní doby a zejména moderní média – rozhlas a televize – vedou k povrchnosti, protože jsou strašně rychlá. Určitě ale nelze jednoznačně říct, že jim nelze věřit. Záleží případ od případu. Je pravda, že dnes často média vytvářejí skutečnost, místo aby ji popisovaly. A to dobře není.

Položíme vám tedy konkrétnější otázku: Lze věřit českým veřejnoprávním médiím?

Myslím, že v zásadě ano. Českému rozhlasu lze dost výrazně věřit. Pokud jde o Českou televizi, tak přes všechny výhrady, které můžeme mít k tomu, co prezentuje jako celek – a bezpochyby mezi to patří i určité výpadky nebo kritické pohledy na její zpravodajství a publicistiku – si myslím, že se rozhodně nejedná o médium, které by lhalo, nebo by vědomě stavělo nějakou virtuální realitu.

Máte pocit, že komerční média takovou virtuální realitu stavějí?

Myslím, že v mnoha případech ano. Bulvární média samozřejmě vytvářejí svoje idoly, které neumějí nic jiného, než být idoly. To je něco, co mě dost míchá. Dřív musel člověk něco umět aspoň trochu, aby se stal slavným – třeba metat kozelce líp než ten druhý. Ale dneska stačí, když vás vyřadí z vily vyvolených a už druhý den jste jedna z nejslavnějších osobností v národě. Pravda, taková sláva není moc na dlouho, to pomine brzo, protože za týden vyřadí někoho dalšího, ale to je skutečně virtuální realita, to je něco příšerného. To mi samozřejmě vadí.

Často se říká, že sdělovací prostředky přinášejí, co lidé chtějí. Měla by však podle vašeho soudu média lidi formovat?

Určitě. Nelze očekávat, že televize bude plnit takovou roli, jako divadlo nebo literatura – takzvané vysoké umění. Ale i televize je svým způsobem vzdělávacím prostředkem. A nějakou odpovědnost vůči tomu, co pouští ven, by bez pochyby mít měla. Myslím si, že i moderní elektronická média by se měla nějakým způsobem pokoušet společnost kultivovat. I když rozumím, že je to těžké – komerční produkt na nějakém trhu bojuje o diváka. Ale nejsem příznivcem boje za každou cenu a libovolnými prostředky. Myslím, že ani komerční médium by nemělo překračovat určité meze. Je rozdíl vydělat „krátké a dlouhé peníze“, abychom se vrátili k těm ekonomickým termínům. Mně přijde, že některé věci, které média do lidí perou, jsou ty „krátké peníze“. Dlouhodobě se to nemůže vyplatit.

Prostor tu je

Podle vašich dřívějších vyjádření je jedním z jakýchsi dluhů Českého rozhlasu stanice pro mladé. Jak by měla taková stanice fungovat – co je jejím úkolem? Kdo ji bude poslouchat? Má vůbec nějaký smysl?

Určitě ano. Měla by to být stanice jiná než třeba Evropa 2 nebo jiné komerční stanice pro mladé. Znám spoustu mladých lidí, kteří poslouchají úplně jinou hudbu, než se vysílá na jiných stanicích – částečně s výjimkou Radia 1, kde je slyšet něco jiného, ale taky ne úplně. Taková stanice bude mít určitě své posluchače, ale nebude to nějaká velká masovka.

Dovedu si ale představit, že kromě muziky tam bude linie určitého životního stylu, témata, která zajímají mladé lidi. Ať už je to životní prostředí nebo i zpravodajství a publicistika pro mladé lidi, které mohou být udělané zajímavě, jinak než na komerčních stanicích. A jinak než na těch, které směřují k publiku staršímu, jako je Radiožurnál nebo Vltava. Prostor tu je a jsem rád, že Český rozhlas tu stanici v novém roce rozjede. Sice zatím jen na internetu, ale čím rychleji se rozjede terestrická digitalizace, tím dříve bude stanice v éteru. Hrozně tomu držím palce.

Takový pokus tady už je, studentské Radio Akropolis. To však stále vysílá jen přes internet a kabelovou síť a do éteru se nedostalo, protože prohrálo souboj o licenci s komerčním rádiem. Myslíte si, že takovým projektům digitalizace vysílání pomůže?

Do jisté míry tomu může prospět, protože otevírá možnosti dalších frekvencí, které analogový systém neumožňuje. A pokud jde o stanici pro mladé Českého rozhlasu, tak je to jasné. Rozhlas jako provozovatel vysílání ze zákona má povinnost tento segment populace nějak zasahovat, a zatím to nedělá. Nevím, do jaké míry by se taková stanice udržela jako komerční a kdo by ji financoval. Leda by ji někdo podporoval jako neziskovou organizaci. Takovým příkladem je třeba Radio Proglas, které financuje katolická církev. To má celou řadu vynikajících pořadů.

Jednou z věcí, které kritizujete vy i Rada Českého rozhlasu na Radiožurnálu je hudba, kterou vysílá. Už se to mění?

Ano, mám pocit, že ano. Ne nějak masivně a rychle, to ani u takovéto stanice nejde. Ale myslím si, že s nástupem nového šéfredaktora Jana Pokorného se s tou hudbou něco děje a na jednání Rady jsme slyšeli, že to půjde ještě dál. Není to stále to, co bych si představoval, ovšem já nemohu ani jako předseda Rady mít ambici uplatňovat svůj vkus. Můj osobní vkus profesionálního muzikanta, ten pro takovou stanici není. Ale i v popu se dá leccos odlišit. Řekněme zrno od plev.

Máte pocit, že by se mělo spektrum hudby na Radiožurnálu rozšířit?

Myslím že by mělo být zkrátka poznat podle hudby, že jste si naladili Radiožurnál. Teď je to tak bezbřehé, že bych to spíš zúžil a pokusil bych se, aby se v tom podílu české muziky objevilo něco, co se většinou jinde nevysílá. Aniž bych plédoval za nějakou kdovíjakou alternativu a menšinovou muziku – ale je tu pořád spousta zajímavého kvalitního popíku, hudby, která se vysílá málo. A i v zahraniční hudbě se dá vybrat něco třeba i mimo anglosaské jazykové oblasti – je spousta zajímavé polské, francouzské, italské muziky. Ale ne takové, jakou nás v 70. a 80. letech krmili.

Ale hudební redaktoři argumentují tím, že když si člověk pustí rozhlas a slyší něco, co se mu nelíbí, že přeladí.

Ano, mají takové argumenty, ale třeba Radiožurnál podle mého názoru nikdo neposlouchá kvůli hudbě. Kdo chce poslouchat muziku, tak si vybere nějakou hudební stanici. Samozřejmě že tam hudba být musí, protože je to náladotvorný prvek a musí konvenovat s tím, co se tam odehrává v oblasti mluveného slova. Ano, znám ty teorie, bojujeme s nimi. Myslím, že by veřejná služba mohla lidi kultivovat i v tomto směru.

Nakonec jsme se vrátili opět k hudbě. Kdy plánujete nejbližší koncert?

V Praze těsně před Vánocemi – 22. prosince v divadle Archa. To je můj každoroční Vánoční koncert. Ale tentokrát bude mimořádný tím, že tam představím novou desku, kterou teď začínám s kapelou natáčet. Je to první repertoárová deska skoro po osmnácti letech.

Mohlo by tě zajímat:

• Ekonom se samopalem. Armáda se změnila, šikanu jsem nezažil, říká student NF a člen aktivních záloh Tuan Anh Nghiem
• Fotografie je zrcadlem naší duše, říká fotografka a studentka ekonomky Aneta Kalivodová
• Chybí nám dvouhlavé vedení, říká bývalá ředitelka Národní galerie Praha Nedoma