Noci se krátí a dny prodlužují. Je to sotva pár okamžiků, pár pokusů o bakalářku, několik večerů u stolu nad Kozlem od doby, co jsem zakončil mládí zkouškou dospělosti a zařadil se mezi dospěláky na vysoké.
Noci se krátí a dny prodlužují. Je to sotva pár okamžiků, pár pokusů o bakalářku, několik večerů u stolu nad Kozlem od doby, co jsem zakončil mládí zkouškou dospělosti a zařadil se mezi dospěláky na vysoké. Ach, ti opovrženíhodní starci – jak jsem dříve nazýval ty, kteří byli tenkrát stejně staří jako já dnes – kde je jim konec? Tehdy jsem měl před sebou celou svoji budoucnost a něco jako státnice bylo nedosažitelná a absurdní futurita. Dnes jsem složil státní zkoušku z žurnalistiky … a uvědomil si, že mládí je pryč podruhé. Za chvíli se budu smát studentům, jak se rozčilují nad teorií flexibilního kurzu v otevřené ekonomice, tak jako se dnes směji prvňáčkům při jejich historkách z účetnictví nebo podnikové ekonomie. Dnes pro mě skončila i vedlejší specializace. Proč trvala jen dva semestry? Proč netrvala celých pět let? Sotva jsem poznal skvělé lidi a našel mezi kolegy, budoucími novináři, přátele, už jsou zase pryč a já je možná už nikdy neuvidím. „Jé, ahój, s tebou jsem chodil tenkrát na cvičení z …,“ tak nějak možná bude vypadat setkání dvou přátel, kteří spolu kdysi trávili dlouhé večery při analýze nedokonalosti Mertonova modelu. Za chvíli budu stařík. 7.00 ráno budíček, 8.00 nástup do práce, 12.00 přestávka na oběd, 17.00 pro děti do školky, 19.30 zprávy, 22.00 do postele. Škola mě toho moc nenaučila, ale jedno vím jistě. Mládí je v hajzlu definitivně a do důchodu pořád daleko.
