Může centrální banka za deflaci?

Deflace je většinou ekonomů považována za jev negativní. Z této většiny vyjímám krajní liberály, kteří deflaci hodnotí pozitivně. Podle nich zvyšuje bohatství jednotlivců a prosperitu společnosti. To je úsudek mylný. Jejich domněnky vůbec nezahrnují nepružnost nákladových položek směrem dolů. Zatímco firmám klesají zisky, jejich náklady zůstávají stejné.

Deflace je většinou ekonomů považována za jev negativní. Z této většiny vyjímám krajní liberály, kteří deflaci hodnotí pozitivně. Podle nich zvyšuje bohatství jednotlivců a prosperitu společnosti. To je úsudek mylný. Jejich domněnky vůbec nezahrnují nepružnost nákladových položek směrem dolů. Zatímco firmám klesají zisky, jejich náklady (mzdy, dlouhodobé kontrakty na materiál apod.) zůstávají stejné. V neprospěch deflace dále hovoří zamrzání úvěrové aktivity, kdy nominální úrok dosahuje záporných hodnot, jestliže je deflace větší než úrok reálný. Empirickými výzkumy bylo zjištěno, že hospodářský růst je největší v období mírné inflace, zatímco vysoká inflace a deflace hospodářský růst brzdí.

Česká republika zažila nepatrnou deflaci několik po sobě jdoucích měsíců. Za tento stav bývá často kritizována Česká národní banka, která zodpovídá za měnovou politiku. ČNB je vytýkáno podstřelení inflačního cíle a neefektivita repo operací, kdy centrální banka stahuje přebytečnou likviditu od komerčních bank a platí jim za to (náklady za rok 2003 se odhadují na 10 mld. Kč). Většina kritiků však vychází z předpokladu, že ČNB plně kontroluje výši peněžní zásoby, tedy že tvorba peněz je stoprocentně endogenní.

Já se naopak domnívám, že centrální banka vývoj měnových agregátů zcela pod kontrolou nemá, nicméně si to nepřiznává (i když Jan Frait, člen bankovní rady, tuto možnost nedávno částečně připustil). Vývoj peněžní zásoby je závislý na poptávce po penězích a nikoliv na vůli centrálních bankéřů. Přesněji, je závislý na ochotě komerčních bank a jiných finančních zprostředkovatelů peníze půjčovat. Tato ochota se nyní v ČR snižuje ze dvou hlavních důvodů:

1. Banky umisťují své prostředky do státních dluhopisů.
2. Banky si ukládají průměrně 500 mld. Kč denně u ČNB v rámci repo tendrů. Tyto prostředky jsou úročeny repo sazbou, která v současnosti činí 2 %.

Analogicky to bude vypadat s odstraněním deflace:

1. Je třeba snižovat schodky státního rozpočtu, na čemž se díky reformě veřejných financí snad začne pracovat.
2. Centrální banka bude muset změnit nástroje své politiky. To bude vyžadovat čas a politickou vůli. Jako krátkodobé řešení by připadalo v úvahu drastické snížení úrokových sazeb. Tak by komerční banky z 500 mld. Kč přebytečné likvidity nezískaly 10 mld., ale mnohem méně, což by je demotivovalo držet u ČNB přebytečnou likviditu.

Z dlouhodobého hlediska by se však měla změnit celá koncepce měnové politiky. Např. Petr Mach (ředitel Centra pro ekonomiku a politiku) navrhuje „přejít ke standardní monetaristické politice řízení peněžní zásoby.“ Tato politika se ukázala v 80. letech, kdy ji praktikoval Fed, jako nevyhovující. Jednak je rychlost oběhu peněz nestabilní, což monetaristé nepředpokládali, jednak je tvorba peněz z větší části endogenní, tj. nezávislá na rozhodnutí centrální banky. K tomu mají komerční banky tendenci vyhýbat se regulaci různými inovacemi. Možnou cestu změny měnové politiky bych spíše viděl v posílení pravomocí ČNB nejen vůči komerčním bankám, ale i ostatním finančním zprostředkovatelům.

Jakub Haas

člen Centra pro sociálně-tržní ekonomiku