Na motocyklech projel kus světa, teď na nich chce i vydělat. Kvalitní helma mi zachránila život, říká Jan Kopecký

24. 10. 2023 | | Tuesday Talks DSC07204-640

Jan Kopecký je student Fakulty podnikohospodářské (FPH) Vysoké školy ekonomické (VŠE), kterého není třeba dlouze představovat. Dokonale ho totiž popíše jediné slovo – motorkář. Motocykly jsou nedílnou součástí jeho života. Na YouTube a dalších sociálních sítích vystupuje pod přezdívkou „Toulavá motorka“, kde zaznamenává své cesty (nejen) po Evropě. Před časem také spustil projekt, který má lidem pomoci nenechat se nachytat při koupi nového stroje. Nejen o tom se v rozhovoru rozpovídal.

Když jsme domlouvali rozhovor, zmínil ses, že jsi na Erasmu v Portugalsku. Předpokládám správně, že motocykl doma nezůstal?

Ano, motorku jsem si vzal s sebou. Nejel jsem na ní tedy už z Prahy, ale nechal jsem ji poslat kamionem do Malagy a odtamtud už přijel sem do Coimbry.

Hrál motocykl nějakou roli i v samotném výběru destinace tvého zahraničního výjezdu?

Samozřejmě. Vybíral jsem destinaci podle toho, kde bude v zimě teplo. Mám rád moře i hory, a proto je pro mě právě Coimbra ideální destinací. Navíc je to odsud k oceánu asi třicet minut cesty, takže ideální vzdálenost k tomu vozit holky na pláž (smích).

Jak ses k motocyklům vůbec dostal a co tě na nich baví?

V šestnácti letech jsem je začal používat jako dopravní prostředek, později jsem si na nich zamiloval i delší cestování. Nejvíc mě baví svoboda, to, že můžu jet, kam chci. Při jízdě vnímám okolí i lidi, které po cestě míjím. Cítím, jestli je teplo nebo zima, vítr či déšť. Skvělá je také komunita lidí okolo nich a někdy je to samozřejmě i trochu adrenalin.

Tím mi nahráváš na otázku, zdali ses už někdy ocitl na hraně. Být motorkářem totiž může být poměrně nebezpečný koníček.

Dokonce jsem se párkrát ocitl i za ní. Moje nejvážnější nehoda se stala, když jsem v osmdesáti kilometrech vyletěl ze zatáčky do lesa. Kvalitní helma mi zachránila život, protože jsem vyvázl „jen“ se středním otřesem mozku, zatímco helma byla na dvě části. Kromě toho jsem si také odnesl velké pohmožděniny a do dneška přetrvávající problém s kolenem.

Zmínil jsi, že na motocyklu rád cestuješ. Postupně jsi se propracoval až k relativně dobrodružným výpravám. Jak to ale celé začalo?

V podstatě jsem začínal dvoudenním výletem na Červenohorské sedlo. Rok poté jsem si koupil silnější motorku, kompletně objel hranice republiky a podíval se s ní i k pár alpským průsmykům. Za další rok jsem si opět koupil větší a silnější stroj, na němž jsem se právě přes Alpy podíval do Francie, kde mě před cestou dále do Španělska zastavila covidová opatření. V loňském roce jsem znovu na nové a ještě silnější motorce projel Gruzii, Arménii a Turecko. Každý rok se to zkrátka snažím o kus posunout.

Cestu přes zmíněné východní země jsi zaznamenával i na své sociální sítě. Dokonce jsi byl v souvislosti s ní i hostem několika rozhovorů. Kde se vzal nápad projet právě tuto část světa?

Od kamarádů jsem se dozvěděl, že tam zažiju trochu něco jiného než v západní Evropě. Vždy spím nadivoko a ve Francii mě často vyhazovali. Tím, že je ve Francii nebo v Itálii hodně turistů, jsou v tomto ohledu pravidla relativně přísná. Chtěl jsem tedy zažít pravý opak a také ho zažil. Postavil jsem si například stan a místo toho, aby lidé přišli a vyhodili mě, nabízeli mi čaj, večeři nebo i přespání u nich doma. To byl oproti Francii velký rozdíl. Ačkoliv jsem byl před cestou vůči této pověstné pohostinnosti poněkud skeptický, během ní se mi potvrdila.

Když jsem přijížděl do Jerevanu, uviděl jsem v dáli obrovský výbuch

Dodržel jsi svůj původní plán?

Plán byl velmi jednoduchý. Měl jsem dva až tři měsíce času, motorku, nějaký budget a touhu jet na východ. Kam až se dostanu, jsem nevěděl. Původní myšlenka byla projet i Mongolsko, ale kvůli dozvukům covidových opatření a dopadům války byl problém se do země vůbec dostat. Nakonec jsem byl rád, že jsem dojel jen do Gruzie a Arménie, poněvadž jsem nemusel spěchat. Byly dny, kdy jsem ujel jen padesát či sto padesát kilometrů. Nějaký čas jsem také strávil na pláži u chlápka, který mě pohostil. Nemusel jsem řešit žádná víza, měl jsem zkrátka absolutní svobodu.

Kdybys měl z této cesty vybrat nejsilnější momenty, ať už pozitivní či negativní, jaké by to byly?

Když jsem přijížděl do Jerevanu, uviděl jsem v dáli obrovský výbuch. Začaly houkat sirény a nastal obrovský zmatek. Ten den jsem pak strávil čtyři hodiny schovaný u obchodního centra. Obavy byly o to větší, že jsem samozřejmě znal vztah Arménie s Ázerbájdžánem. Nakonec se ukázalo, že to byl výbuch skladu s pyrotechnikou, při kterém sice zemřelo několik lidí, ale nejednalo se naštěstí o žádný útok.  To bylo asi to nejhorší, co jsem zažil.

K nejhezčím momentům patřilo setkávání se s lidmi. V Gruzii jsem třeba potkal dva Čechy, kteří se ke mně na chvíli připojili. Společně jsme po cestě narazili na obydlí, kde jeden místní slavil padesátiny. Pozval nás na oslavu a bohatě pohostil. To bylo skvělé. Takových setkání se však každodenně uskutečnilo spoustu a nedokážu tudíž vybrat jen jedno. Vyzdvihnul bych obecně pohostinnost, vřelost a přátelskost, které se nám cestovatelům dostávalo.

S motocyklem ses zapsal i do České knihy rekordů. O co se jednalo?

Na YouTube jsem zaznamenal výzvu, která se jezdí v Americe pod názvem „Iron Butt Challenge“. Podstatou výzvy je ujet tisíc mil za 24 hodin. Navrhl jsem kamarádům, abychom to také zkusili, protože v Evropě to moc lidí nejelo. Oni mi však odpověděli, že jsem se zbláznil, že je to šílenost a že do toho rozhodně nepůjdou. V ten moment jsem si řekl, že to rozhodně musím uskutečnit. Začal jsem tedy plánovat a navrhnul trasu přes německé dálnice. Nakonec se mi povedlo ujet nikoliv 1 600, ale rovnou 2 142 kilometrů. Když jsem se vrátil domů, spal jsem asi šestnáct hodin v kuse.

Překonával jsi někoho, nebo to byl první pokus o podobný rekord?

V Česku jsem tento rekord stanovil a až do letošního srpna udržel. Pak mě překonal jeden Slovák, který to najel na uzavřeném okruhu. Příští rok ho však plánuji překonat.

S motorkami máš spojený i svůj projekt „Motodozor“. Můžeš nám ho představit?

Motodozor je on-line služba pro lidi, kteří si chtějí koupit motorku z druhé ruky, ale příliš se nevyznají v jejím technickém stavu. Přes Motodozor se propojí s mechanikem, kterého vyšlou na prohlídku. Ten ve sto padesáti bodovém protokolu zhodnotí její technický stav, nafotí ji a vydá doporučení, zda koupit, či nikoliv. U motorky je totiž technický stav naprosto zásadní věc, poněvadž ať se pokazí cokoliv, může to mít fatální následky. Ze své zkušenosti navíc vím, že se na českém trhu vyskytuje mnoho motorek, které byly neodborně opravené v garáži a mohou být doslova životu nebezpečné.

Zprvu mi nebylo jasné, proč člověk, jehož koníčkem jsou motocykly a který má vystudovanou průmyslovku, nestuduje na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), nýbrž na VŠE. Vysvětlením mi je tento projekt.

Ano, studoval jsem elektrotechnickou střední školu a ačkoliv to je zajímavý obor s budoucností, nechytl mě natolik, abych v něm pokračoval. Navíc jsem si chtěl rozšířit obzory i v jiných oblastech a říkal jsem si, že zajímavá by mohla být kombinace základních technických znalostí právě s těmi ekonomickými.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Mám před sebou ještě čtyři měsíce tady v Portugalsku, chci ho projet do posledního kilometru. Taky bych se rád podíval do Španělska. Po lednovém zkouškovém se chystám do Afriky. Uvidím ještě, kam přesně, poněvadž zatím je to hodně v plenkách. Co se týče Motodozoru, plánuju přes zimu kompletně pokrýt republiku techniky tak, abychom je měli ve všech okresech. Rád bych se také zaměřil na marketing a dostal projekt více do povědomí lidí. O návrhu marketingového mixu by ostatně měla být i moje bakalářská práce, kterou doufám úspěšně obhájím a uvidím, kam mě život povede dál.

Foto: archiv Jana Kopeckého

Mohlo by tě zajímat: