Při rozhovoru máte pocit, že vám vidí až do žaludku. A když se navíc během jeho povídání rozbije diktafon, věříte, že věta citovaná v titulku patřila právě vám. PhDr. Vladimír Provazník však na sobě nedá nic znát. S chápavým úsměvem na tváři se už asi narodil.
Při rozhovoru máte pocit, že vám vidí až do žaludku. A když se navíc během jeho povídání rozbije diktafon, věříte, že věta citovaná v titulku patřila právě vám. PhDr. Vladimír Provazník však na sobě nedá nic znát. S chápavým úsměvem na tváři se už asi narodil.
Jak a proč vznikla psychologická poradna?
Já jsem na tuhle školu nastoupil v roce 1986 a už v té době mnozí mí kolegové poskytovali – neformálně – jakési psychologické rady studentům. Protože neexistovala poradna jako instituce, dělali to většinou ve svých konzultačkách. Až na začátku roku 1990 vznikla Akademická psychologická poradna. Je to součást katedry psychologie a sociologie řízení, ale funguje samozřejmě pro celou školu.
Chodí za vámi jen studenti nebo i zaměstnanci školy?
Fungujeme jak pro studenty, tak pro zaměstnance, ale často k nám přichází i jiní. Mám teď na mysli například partnery nebo rodiče studentů.
Je o poradnu velký zájem?
My se střídáme, takže nevím, jaké davy tady mají nebo nemají kolegové. Když mám službu já, tak je tady zpravidla dost lidí, velmi často se ani na všechny nedostane. Jde hlavně o studenty, za mnou zaměstnanci nechodí, spíš výjimečně. Ti chodí častěji za docentkou Evou Bedrnovou, která je oficiální vedoucí psychologické poradny.
S jakými problémy studenti přichází?
Mají problémy všeho druhu, nejčastěji doma. Rodiče vzájemně nevycházejí, tím pádem nevycházejí ani s tím studentem a zvlášť dívky to zvládají obtížně. Za námi chodí nejenom proto, že se s tím nechtějí smířit, ale i proto, že chtějí svým rodičům pomoci. Problémy jsou skutečně nejrůznější, může to být i alkoholismus v rodině, nebo několikaletá nezaměstnanost…
Je potřeba se do poradny předem objednat?
Ne, máme tu služby, při kterých sem prostě přijde, koho sem stopa zavede. Je ovšem taky možnost se dohodnout a přijít mimo tuto dobu. Objednávat se ale musí na psychologickou diagnostiku, nebo kurzy autogenního tréninku. Hlavně o diagnostiku je obrovský zájem, dvě hodiny po vyvěšení termínů už jsou všechna místa obsazená.
Můžete nám přiblížit, co to je psychologická diagnostika?
Psychologická diagnostika má studentům pomoci poznat svoje osobnostní dispozice, vlastnosti. Studenti nejprve absolvují pět psychologických diagnostických metod typu tužka – papír, to trvá asi čtyři hodiny. My je vyhodnotíme a potom se studenty probereme výsledky. Mohou se tak dozvědět například celkovou úroveň i strukturu svých intelektových schopností, např. schopnosti zobecňujícího či kombinačního myšlení, ale také úroveň sebedůvěry, výtvarného cítění, nebo temperamentových dispozic.
Liší se studenti VŠE v těchto výsledcích od průměrné populace?
Samozřejmě, že se liší, jsou to vysokoškoláci a jsou mladí. S přibývajícím věkem například klesá ochota riskovat. Ovšem překvapilo mě, že i na vysoké škole se najdou studenti, kteří mají IQ kolem 80. Tato hodnota se blíží hranici debility, takže by se dalo říci, že to jsou debilové. Jeden byl dokonce v pátém ročníku. Z toho je ale zase vidět, že inteligence není všechno, člověk musí umět svojí hlavu používat.
Dřív jste nabízeli i Balintovské skupiny, zrušili jste je kvůli nezájmu? (Jedná se o skupinová sezení sloužící k řešení individuálních problémů v mezilidských vztazích, pozn. aut.)
S Balintovskými skupinami jsme prozatím skončili, protože kolegyně, která je se mnou vedla, odešla. Ono je vždy lepší, když to sezení vedou dva lidé – muž a žena, každý má totiž na problém jiný pohled. Zájem o ně velký nebyl, ale je pravda, že jsme to ani moc nepropagovali. Ovšem studenty, kteří na sezení přišli, jsme odsud museli doslova vyhazovat třeba po dvou hodinách. Jednou se mi stalo, že jsme skončili, a když jsem asi po půl hodině odcházel z kanceláře, potkal jsem je, jak pokračují na chodbě.
