Nesnáším podrazy a intrikánství
RozhovoryDne 19. února 2002 byl do funkce děkana Fakulty managementu v Jindřichově Hradci slavnostně inaugurován prof. Ing. Pavel Pudil, DrSc. Studentský list mu při té příležitosti položil několik otázek.
Dne 19. února 2002 byl do funkce děkana Fakulty managementu v Jindřichově Hradci slavnostně inaugurován prof. Ing. Pavel Pudil, DrSc. Studentský list mu při té příležitosti položil několik otázek.
Proč jste kandidoval na místo děkana? Mohl byste nějak shrnout svůj volební program?
Rád bych navázal na práci předchozího děkana, mého kolegy a přítele doc. Pavla Dvořáka. Chci samozřejmě pokračovat ve spolupráci s ostatními fakultami i s vedením VŠE a nadále zvedat úroveň této školy. Na naší fakultě, tím, že jsme dislokováni, vznikají problémy nedostatečného personálního obsazení a domnívám se, že pokud se bude zvedat prestiž školy, nakonec by sem i někteří pedagogové z Prahy přišli.
Co by mohlo pedagogy i studenty do Jindřichova Hradce přitáhnout?
Ze svého pětiletého působení na britských vysokých školách mám zkušenost, že v menších městech mohou univerzity fungovat lépe, celé akademické prostředí a život je daleko snazší než třeba v Praze. Jindřichův Hradec je krásné historické město s nádhernou neponičenou přírodou kolem. Úplně jiné, než když se podíváte na Žižkově do těch strašných ulic. Můžeme se s posluchači většinou seznámit osobně, studenti se znají navzájem. To nejsou věci, které by byly v Praze při deseti tisících posluchačů běžné.
Budu se snažit zvednout úroveň výuky. Velmi by nám k tomu pomohlo zavádění nejnovějších informačních technologií, například dálkový přenos přednášek z Prahy k nám do auly. Tak by nebylo nutné, aby sem někdo jezdil a přednášel našim studentům. To je však hudba budoucnosti.
V inauguračních projevech zaznělo, že už je to realita…
Je, ale ne s Prahou. Budete se divit, my máme přednášejícího v Cambridge. Je to jeden z bývalých studentů VŠE, Ing. Karel Fuka, který nám z Cambridge na dálku přednáší databázové systémy. Z pražské VŠE však zatím přednášky z různých důvodů nefungují. Je k tomu potřeba souhlas pedagogů, ne každý vyučující chce být viděn na videu. Objevily se otázky ekonomické, výše odměňování přednášejících atd. Jsou tu samozřejmě i technické problémy, ne všude na VŠE je technologie tak rozvinutá, abychom mohli dělat takové věci, co děláme s Cambridge.
Jsou nějaké nevýhody studia v Jindřichově Hradci oproti Praze?
To určitě. Tím, že jsme malá fakulta, není tu tolik pedagogů a není tu ani tak velká nabídka předmětů. V Praze si lze vybírat z mnoha specializací, stovek kursů. To my nejsme schopni personálně pokrýt. Naši studenti se mohou teoreticky přihlásit na vedlejší specializace do Prahy, ale problém je dojíždění – rychlíkem to trvá 3,5 hodiny.
Existuje zde nějaký dosud nevyřešený problém, se kterým chcete něco udělat?
Je to například počet rostoucího počtu komisí a jednání, kdy se od nás téměř denně musí jezdit do Prahy. V Praze někdo seběhne o patro níž a je na zasedání, pak zase vyběhne nahoru a bude ho to stát akorát to hodinové zasedání. U nás je to vždy na celý den, což je při omezeném počtu vyučujících problém. Řešením jsou videokonference. Teď jsme dělali přenos kolegia rektorky, ale v Praze přenos selhal. Ukázalo se, že příslušní pracovníci jej nemohou obnovit, protože nemají ani televizi. Pořádáme přednášky a videokonference s Cambridge, dělali jsme videokonference s univerzitou v Nevadě v USA, jenom s Prahou to trošku vázne.
Mezi pražskými studenty je o Fakultě managementu velmi malé povědomí. Nemyslíte si, že je to škoda?
Určitě. Do jisté míry to opět souvisí s technickými problémy. Donedávna jsme ještě vůbec nebyli součástí vnitřního informačního systému. Nedostali jsme se do něj, nebyli jsme v databázi, nebyly tam naše publikace. Je ale pravda, že samotná skutečnost, že budeme integrální součástí stránek VŠE, nezaručí povědomí o existenci fakulty.
Jak na sebe Vy osobně pohlížíte jako na vyučujícího či šéfa? Jste hodný, benevolentní, anebo spíš přísný a autoritářský?
Myslím si, že jsem spíš hodný, možná až moc. Studenti si na mne nestěžují, ve zpětné vazbě jsem měl hodnocení vesměs pozitivní. Protože jsem vědec a dosáhl jsem mezinárodního ohlasu, nemám potřebu dokazovat studentům nebo sám sobě, že jsem vědecká autorita, a dělat z přednášky vědu. Snažím se naopak látku popularizovat a říct studentům jenom ty nejpodstatnější věci, které budou pro život potřebovat. Uvědomuji si, že z nich nevychováváme vědce, ale budoucí manažery, kteří by měli mít povědomí o jednotlivých vědních disciplinách.
Nechci, aby se studenti šprtali nazpaměť. Chci, aby se učili myslet. V naší zemi se do studentů běžně cpou tisíce faktů – jenom se je naučit, složit zkoušku a zase zapomenout. Přitom byste se měli naučit myslet a rozhodovat. Západní studenti se odmalička učí argumentovat, vystupovat asertivně se svým názorem, ale tak, abych toho druhého neurazil a neponížil. To je umění.
Jaký je váš vztah ke studentům? Nasloucháte jejich názorům a přáním?
Chtěl bych zavést Studentskou radu. Ta by měla být pomocným orgánem proděkana pro studijní záležitosti. Studenti jsou dosud poněkud pasivní a je jim všechno jedno až do momentu, kdy se jim opravdu něco nelíbí. Ale aktivně se nepodílejí a nemají ani organizační možnost se podílet. Studentská rada se bude vyjadřovat k záležitostem studia, skladbě studijních programů apod.
Nezastává už podobnou funkci fakultní akademický senát?
To určitě ne. Ve fakultním senátu jsou jen dva nebo tři zástupci studentů. Senát má daleko širší úkoly než jenom skladbu studia. Teď to tak funguje – když někdo pošle prostřednictví ročníkového učitele nějakou stížnost, senát se jí zabývá. Ale rozhodně neprobírá a nehodnotí postupně všechny předměty.
Zmínil jste výraz „ročníkový učitel“. V Praze nic takového neexistuje, můžete to nějak přiblížit?
To jsme zavedli po vzoru Cambridgeských „senior tutors“. Každý ročník má jednoho pověřeného pedagoga, většinou z okruhu mladších vyučujících. Když mají studenti nějaké problémy či se jim něco nelíbí, přijdou za ním a on by jim měl pomoci to řešit. Samozřejmě působí i opačně, říká: „Tohle jste udělali špatně,“ „Ty jsi nebyl několikrát na přednáškách a je tu na tebe stížnost“ apod. Studenti se tak mají na koho se obrátit, nejsou anonymní, nejsou jen čísly.
Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dobrý děkan?
Tady se říká, že první děkan, doc. Zdeněk Žemlička, byl „děkan – organizátor, děkan – zakladatel“. Tuhle fakultu založil, byl spíš politikem. To bylo pro založení fakulty důležité. Po něm přišel doc. Pavel Dvořák, založením „děkan – filozof“, s moudrým náhledem na svět, s velmi kladným vztahem ke studentům. A teď říkají, že třetí děkan bude „děkan – vědec“. Myslím si, že jsem racionální, že se dovedu na problém dívat z racionálního hlediska.
Děkan by měl mít organizační schopnosti, vždyť řídí velkou organizaci. Manažerské schopnosti ve smyslu, aby uměl delegovat pravomoci, dát lidem důvěru a šanci dělat jiné věci. To je u mne určitý problém, mám tendenci si drtivou většinu věcí dělat sám. Takže pracuji téměř denně od rána od šesti do půlnoci. Děkan by měl mít zkušenosti z mezinárodního prostředí, kontakty, měl by ovládat dobře nějaký světový jazyk. Bez toho není možné komunikovat s partnery ve světě. A izolovat se jako země samozřejmě nemůžeme. Nezbytný je určitý nadhled a smysl pro humor. Velice důležité je hrát vždy fair-play. Nesnáším podrazy a intrikánství.
Máte čas na nějaké koníčky – na sport či kulturu?
Až do letošního ledna jsem byl vedoucím vědeckého oddělení Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd a se svými kolegy jsme v polední pauze chodili pravidelně běhat do Ďáblického lesa. Pak jsme osvěženi s vypláchnutým mozkem zase až do půlnoci dělali. Jezdím na kole, to je možné obzvlášť tady v Hradci. Než zapadne slunce, jedu se na hodinu, na dvě projet. Vrátím se a do půlnoci zase dělám. Také poslouchám klasickou hudbu, koncerty. Kdybych žil jenom prací, tak bych se asi zbláznil.
Co byste nakonec vzkázal studentům VŠE?
Chtěl bych jim říct, aby se nesnažili vysokou školou jenom proplout. Donedávna ještě přežívala snaha řady studentů vysokou školu vystudovat s co nejmenším úsilím. Jestli něco uměli, na tom nezáleželo. V minulém režimu to tak skutečně bylo, znalosti neovlivnily to, jaké místo kdo dostal, rozhodovaly úplně jiné věci. Dnes však je důležité, co umíte, samotný fakt, že jste vystudovali vysokou školu, nestačí. Takže snažit se získat co největší znalosti, naučit se argumentovat, prodat své znalosti, umět vystupovat a být celým člověkem.
Nahrávání ...
