Goudu, vafle, palačinky, vla, syrové herinky a jiné nizozemské
dobroty určitě mnozí čtenáři již ochutnali. Nejeden na vlastní kůži
vyzkoušel také typickou holandskou kombinaci: kolo a déšť. Rotterdam, Den
Haag, Groningen nebo Fríské ostrovy by také neměly ujít žádnému
cestovateli.
Holandsko není pro Čechy žádná dálava a neumělé pokusy o turistickou
agitku si proto raději nechám na jindy. Rubrika zahraničního okénka
pravidelně přibližuje zážitky studentů za hranicemi české vlasti a
nejinak je tomu u mě. Na zkušenou jsem vyrazila do Utrechtu. Krásného
historického studentského města v centru Nizozemska, které s obrovskou
univerzitou o třiceti tisících studentů, všudypřítomnými koly, kanály,
útulnými kavárnami a nevyzpytatelným počasím bez problémů dostojí všem
holandským klišé.
„Ahoj, jmenuji se Kamila a jsem z České republiky.“ Tuhle větu jsem
za poslední dva měsíce řekla, odhaduji, přibližně pětsetkrát. Většina
uznale pokývá hlavou a já jejich geografické znalosti dále nepokouším.
Jiným pomůže Praha, někteří excelují s Kunderou, Vltavou nebo Českým
Krumlovem. Východní Evropa mě nechává klidnou, nemám ambice pedantsky
poučovat o srdci Evropy.
Co je české
Poté, co se oba naučíme jakžtakž vyslovit jméno toho druhého, abychom
ho při dalším nadechnutí úspěšně zapomněli, nepříliš originální
konverzace pokračuje: „A co je typicky české?“ Aha, a co je typicky
české? Ve své odpovědi zaraženě míchám pivo, památky, knedlíky a
literaturu. Později si vzpomenu ještě na chataření, houbaření a
taneční.
Přiznám se, že nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak důležitá je
moje národnost, a to i mezi mladými lidmi. Maturovala jsem z dějepisu, mám
ráda české spisovatele. Na hokej se ale raději dívám doma na gauči bez
rozmazané trikolory na tvářích a o státních svátcích mě nejvíce
zajímá, jestli připadnou na pracovní dny. Oblíbená floskule
o náročnosti českého jazyka mě při učení lehké angličtiny také
neutěšuje.
Co si o mně tedy moji noví známí představí, když odkryju svoje karty?
Myslím, že pro mnohé je Česká republika bílým místem na mapě. Většina
již ve třech dnech navštívila Prahu a neochotně přiznají, že očekávali
mnohem nižší životní úroveň. Havla, Jágra, Formana nebo Masaryka
neznají. České modelky i zlaté Nagano už dnešním dvacetiletým asi také
vybledly.
Je mi líto, že se ve světě o mé zemi skoro neví. Neznalost ovšem
zároveň představuje jedinečnou příležitost. Když se nedostává klišé
a předsudků, lidé se začnou vyptávat. Na mě, na mé koníčky, studium, na
moji rodinu a pak opět na moji zemi. A to je příležitost, i když
nelehká.
„Ty jsi z Česka? To se divím. Tvoje angličtina docela ujde, Češi
mluví většinou dost hrozně,“ povídá mi na baru jeden Američan.
„A kolik jich znáš?“ „Asi tři.“ Češi jsou pro mnohé velká
neznámá a z našeho výstupu se jednoduše pak stává typická česká
povaha. Za některé své přešlapy se svému národu omlouvám. Když jsem
spolubydlícímu z Brazílie ve tři ráno při jízdě na kole vysvětlovala
česko-slovenskou historii, v Lánech asi padaly obrazy.
Vzpomínám si živě na své úplně první cvičení na VŠE. Kantorka
Dušková pronesla ekonomický zákon, který mi utkvěl v paměti: „Když
všichni odejdete, můžeme tady zhasnout.“ Pobyt v zahraniční je
zajímavý, pestrý, obohacující a zábavný. Jsem ovšem hrdá, že jsem
Češka. Dank u wel, Holandsko.
