Zážitky, ty se jen tak někde nekoupí! Roztržené šusťáky a zablácené botasky tak snad nebyly jedinou trofejí těch, kteří se zúčastnili 42. ročníku nočního orientačního běhu (NOB).
Zážitky, ty se jen tak někde nekoupí! Roztržené šusťáky a zablácené botasky tak snad nebyly jedinou trofejí těch, kteří se zúčastnili 42. ročníku nočního orientačního běhu (NOB). Běh pořádalo Centrum tělesné výchovy a sportu 9. listopadu v Řevnicích u Prahy.
Odpolední páteční vlak z Hlavního nádraží zvládá nečekaný nápor přepravychtivých studentů. „No panečku, to je ale lucerna,“ podivuje se postarší pán, když ve vlaku začíná porovnávání sportovního nářadí a náčinní, které je při nočním pobíhání po lese životně důležité. Ti vybavenější si nasazují čelovky a svícením do očí svých spolusedících se přesvědčují, že halogenka opravdu pořádně svítí. „Jé, puč mi to!“ a vlakem putují baterky a čelovky nejrůznějších tvarů a barev.
Zástup, který vystoupil z vlaku v Řevnicích, zaplňuje sál tělocvičny v místním Lidovém domě, kde už panuje lehce nervózní atmosféra. Není se co divit, závodník musí zařídit spoustu věcí. Musí se zaregistrovat, sníst nejméně dvě tatranky pro případ, že by zabloudil v hlubokém lese, musí si obstarat průkaz a popisy kontrol, musí se přivítat se svými známými a všem sdělit: „No já se dneska ale určitě ztratím.“
Konečně odstartovala 1. vlna závodu a „světlušky“ se rozbíhají do řevnické tmy. První dvě kontroly jsou davová záležitost a všichni běží jako o život. U druhé kontroly ale dav řídne. Někdo už vyběhl z mapy, někdo volí jiný postup k další kontrole, někdo podléhá fyzickému vyčerpání a zápasí s pocitem, že asi vyplivne své pálící plíce. Úkolem každé dvojice je ve stominutovém intervalu najít co nejvíce kontrol a vrátit se do cíle. Zkušení běžci vědí, že dobré plánování je součástí úspěchu. Nechat si na návrat 5 minut je více než pošetilé, protože za opoždění se strhávají body a celková úspěšnost dvojice může být nakonec v záporných číslech.
Kolem osmé, tak jak dobíhají jednotlivé vlny, se hospoda začíná opět plnit. „Pivóóó,“ ječí nervózní servírka, která musí obsluhovat ještě místní štamgasty ve výčepu naproti sálu. „Kdo měl tady ten guláš,“ huláká mladý číšník, který stresové situace zvládá viditelně lépe než jeho kolegyně a po zbytek večera už do velkého sálu chodí jenom on. Každý se chce rychle převléknout ze špinavých a propocených věcí a udělat tak tečku za sportovní částí dne a věnovat se té společenské části. Oblíbený DJ – odborný asistent Libra – pouští Elány a na parketu se objevují první tanečníci.
Po desáté hodině jsou bouřlivě vyhlašovány výsledky kategorie neregistrovaných i profesionálních běžců. V neregistrovaných závodnících si trofej nejcennější odnáší Míša s Michalem, který mi ještě na obědě tvrdil, že je nastydlý a že vůbec neví, jestli vlastně poběží. „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině,“ prozpěvují diváci, když přebírá cenu za první místo v kategorii registrovaných Honza Kolín s Lenkou.
Poslední vlak odjíždí z Řevnic ve 22,40. Ti, kdo nejsou motorizováni nebo se neúčastní sobotního závodu horských kol stihnou ještě pár tanečků a jedno pivo a utíkají na vlak, zanechávajíc za sebou juchající sál plný dobré nálady. „Hele, to světlý na mapě teda fakt není louka, jo?“ ptá se ve vlaku jedna dvojice a ukazuje zablácenou orienťáckou mapu. Po krátké instruktáži, že tmavě zelená znamená neprostupné roští a husté stromky a bílá je vzrostlý les, dívka propuká v hysterický smích. Její partner ale zachovává tvář se slovy: „No co, aspoň za rok už budeme vědět co co znamená a třeba vyhrajem.“
