Znáte „podzemníky“? Je to ten servis, který rádi přijímáme, ale lidi kolem něj nemusíme ani vidět, ani slyšet. Jsou to všechny uklizečky, strážci naší školy, pán doplňující automaty a mnozí další. Představte si zcela běžný den na VŠE. Pro některé z nás začíná už v tu nekřesťanskou hodinu… v sedm třicet. Po dlouhém přemlouvání jsem se odhodlal také vyrazit na své ranní přednášky, jak já říkám, s naším old stars teamem na katedře diplomacie.
Znáte „podzemníky“? Je to ten servis, který rádi přijímáme, ale lidi kolem něj nemusíme ani vidět, ani slyšet. Jsou to všechny uklizečky, strážci naší školy, pán doplňující automaty a mnozí další.
Představte si zcela běžný den na VŠE. Pro některé z nás začíná už v tu nekřesťanskou hodinu… v sedm třicet. Po dlouhém přemlouvání jsem se odhodlal také vyrazit na své ranní přednášky, jak já říkám, s naším old stars teamem na katedře diplomacie. Myslím totiž, že mnozí již nemohou dospat, a kdyby mohli přednášet od šesti, tak by toho patřičně využili. S ospalky jsem se dobatolil ke Staré budově, dal si první ranní cigaretku a téměř pevným krokem jsem zamířil do třetího patra. Mé kroky však nevedly přímo do učebny. Kromě několika nepodstatných zlozvyků, jako je kousání nehtů a inhalace nikotinového kouře, jsem také častým zákazníkem tzv. kávostrojů. S jistotou narkomana jsem zabodl svou minci do automatu a předpokládal, že se dočkám své dávky, která mi pomůže přežít těžký den, nebo alespoň jeho část. Ta hloupá pětikačka však vytrvale propadávala. Když už jsem začal provětrávat svou nejvulgárnější slovní zásobu a sociálních pracovnic, podle mých slov, bylo všude kolem víc než v Perlovce, se za mnou ozval hlas pana automatáře: „Nemůže to být tím, že tam ještě nic není?“ Už bez ironie pokračoval: „Když mě pustíte, tak se k té kávě dostanete za minutku.“ Naštěstí tento dobrý muž nelhal. Po pár okamžicích jsem opravdu držel kelímek s horkou tekutinou a s mírným zpožděním jsem se vydal na přednášku. Ještě dlouho jsem potom panu automatáři blahořečil, protože jinak bych asi v hodině usnul a rušil ji svým chrápáním. To by si mě pak mohl pan docent, doktor a bůhví co ještě zapamatovat a u zkoušky mi to vrátit i s úrokem. Takže svému kávodárci vlastně vděčím za absolvování předmětu.
Jestli si myslíte, že tím mé setkávání s podzemníky skončilo, tak se pletete. Tento den byl jako stvořený na setkání třetího druhu. Jen jsem vyběhl ze třídy a po kávičce zamířil na záchod, potkal jsem paní uklizečku. Její vozík byl zašprajcovaný ve dveřích toalet a ani nitěnky jako já se kolem něj nemohly protlačit. Když jsem si nenápadně odkašlal, jako že bych třeba chtěl projít, otočila se milá paní a div, že mě nesmetla mokrým hadrem. Teď jsem čekal snůšku nevlídných slov, dobře proškolen staršími filmy, kde uklizečka byla víc než ředitel. Nestalo se, navíc se mi omluvila a poprosila mě, jestli bych mohl použít jiný záchod, že to prostě dnes nestihla před vyučováním. To jsem samozřejmě chápal… no představte si, v kolik ta ubohá žena musí vstávat, aby plus minus v půl osmé byla hotova s tolika mísami, mušlemi atd.
Poslední, koho jsem ten den zatím nepotkal, byl vrátný. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že se s ním ani nemám šanci střetnout ve stejné blízkosti jako s těmi ostatními. Spletl jsem se. Jakýmsi řízením osudu jsem se ještě ten den po osmé večerní ocitl na Jižním Městě a napadlo mě, že se ještě rychle podívám na e-maily, protože takhle pozdě přece u počítačů fronta nebývá. Když se samozřejmostí mazáka vrážím do dveří školní budovy a nehledě vpravo ani vlevo se ženu k vytouženému počítači, zastaví mě zlým pohledem pan vrátný, že prý by rád viděl mou identifikační kartu. Tak to se mi stalo prvně. Začal jsem prohlížet svou k prasknutí narvanou školní brašnu. Vypadalo to podobně, jako když ta blondýna z různých vtipů začne pátrat ve své kabelce po rtěnce. Karta nebyla k nalezení. Tak jsem začal vyndávat skripta a zelenou Holmanovu Bibli a sešit a tužky. Myslím, že ten pán, kterému jsem vše svěřoval do rukou a který to trpělivě snášel, nejspíš čekal, že postupně z té tašky vytáhnu tiskárnu a identifikační kartu si před jeho očima vyrobím. Když už měl v rukou i mé klíče od bytu, auta, bankovního trezoru a zámku na kolo, usoudil, že by to mohlo stačit, vše mi s blahosklonným pohledem vrátil a pustil mě na počítač. Prý to nevypadá, že by se mi do té tašky mohlo vejít ještě něco jiného, co bych tam mohl ukrást. Řeknete si -– banalita, ale já měl ve e-mailové schránce nabídku na velmi lukrativní brigádu a bez tohoto hodného pana vrátného bych ji nedostal.
Co z toho všeho plyne? Vlastně nic moc, jen, že jsem si začal vážit lidí, které nevidím, ale bez nichž bych si svůj den na VŠE nedokázal představit. No schválně, zkuste jeden den nejít do automatu nebo, co hůř, na záchod!
