Dnes mohu s klidným svědomím říci, že jsem kulturní člověk. Navštěvuji výstavy, obcházím nejrůznější projekce filmů, chodím do divadla. Zkrátka využívám příležitostí, které kulturní Praha nabízí.
Dnes mohu s klidným svědomím říci, že jsem kulturní člověk. Navštěvuji výstavy, obcházím nejrůznější projekce filmů, chodím do divadla. Zkrátka využívám příležitostí, které kulturní Praha nabízí.
Co musím poznamenat je, že tato činnost je opravdu ducha povznášející, neboť zážitky z těchto událostí jsou hluboké, velmi intenzivní a mnohdy opravdu inspirativní. V neposlední řadě si také připadám jako bohatý člověk. Už nemusím stát v koutku a jen poslouchat debaty o
umění, dnes mohu i já přinést svoji trošku do mlýna a ohřát si polívčičku.
V první řadě je ale třeba poděkovat lidem, kteří mě k tomu dovedli. Ne, že bych se já kultuře přímo vyhýbala, ale znáte to: jednou nemáte čas, potom musíte jet domů, jindy zas potřebujete vypracovat seminární práci do školy či jste zrovna v ten den hrozně unavení. Tímto jsem si také prošla a když se na to zpětně podívám, připadá mi, že jsem prožila takovou dobu temna. O kolik zážitků jsem přišla! Dnes nelituji žádné minuty strávené na akci, která má alespoň kulturní podtext.
Proto všem doporučuji připojit se k lidem kulturního ducha a občas vyrazit do divadla, kina či na výstavu. Studentům Praha vychází vstříc a vstupenky vás v žádném případě nezruinují. Co můžu doporučit, je určitě výstava Dalího na Staroměstském náměstí. Sice zrovna toto nepatři k nejlevnějším, ale určitě slibuje silné dojmy. Já osobně umění za mák nerozumím, skoro nerozeznám olejomalbu od perokresby, ale Dalí mi učaroval. Nesnažila jsem se zkoumat jeho techniky, vzala jsem na sebe roli pozorovatele a dívala se, co Dalí ztvárňuje a jakým způsobem. Některá díla mě odpuzovala, jiná naopak přitahovala, něčím mě Dalí pobavil a před jiným jsem musela dlouho stát a přemýšlet.
Jaká to je změna oproti běžné konzumaci filmů, při nichž sledujete plátno a v lepším případě hltáte děj nebo, v tom horším případě, usínáte. Ne, že bych byla odpůrce sledování filmů, to vůbec, já filmy zbožňuji a často vyhledávám takové příležitosti, ale přiznejme si to, kvalitní produkce je stále málo a ne pokaždé se trefí do našeho gusta.
Příkladem za všechny může být podle mě film Letec s Leonardem di Capriem v hlavní roli. Tři hodiny trvající příběh mě příliš nezaujal, avšak oslavné řádky kritiky a příznivé recenze mě přinutily přemýšlet o tom, jak se vlastně pozná kvalitní film. Závěr je jasný. Nelze spoléhat na nekomerční produkci, vynikající scénář nebo na šikovného režiséra. Jedině svým vlastním zdravým rozumem rozhodujete o tom, jestli film zařadíte mezi svoji „klasiku“, anebo jej odložíte mezi braky. A tak se ani já nemusím stydět říci, že mezi moji klasiku zaručeně bude vždy patřit Americká krása, stejně tak jako Snowborďáci.
