Ten umí to a ten zas ono. Všichni umí všechno a nebo také nic. Mluvím
o politicích. Bez ohledu na původní vzdělání se tito lidé mohou stát
novináři, spisovateli, ekonomy. A nebo také učiteli. Nikoliv externisty,
příležitostnými večerními atrakcemi, ale učiteli, kteří rozhodují, zda
a za jakých podmínek dostaneme kredity.
Politika nabízí neomezené možnosti. Ke vstupu do tohoto světa
nepotřebujeme léta zkušeností. Natož orientaci v oboru. Řemeslo se lze
přece naučit i za pochodu. Jestliže má politik odvahu stát se ministrem,
přestože neví, čeho se jeho resort vlastně týká, vstup na akademickou
půdu je oproti tomu maličkostí. Problém však spočívá v tom, že
politici, onen zvláštní druh odborníků, umí právě tak od všeho něco,
ale málokdy tolik, kolik by bylo třeba.
Vezměme si například oblast veřejných financí. Státní rozpočet,
úspory, daně. Témata, jimž se nevyhne žádné ministerstvo. Znamená to
však, že vystudovaný lékař, právník a nebo strojní inženýr tím pádem
rozumí hospodářské politice státu natolik, aby ji byl schopen učit?
Podobně hospodaří s penězi každá domácnost a chová se tak de facto jako
malý stát. Z příjmů musí zaplatit výdaje a pokud se zadluží, nastanou
problémy. Teoreticky by tedy měli být i tito lidé schopni přednášet
v aulách ekonomky. Samozřejmě, že nemohou, stejně jako nenecháme
každého, kdo se někdy staral o nemocného příbuzného, obléci bílý
plášť a určovat diagnózy. Politici jsou však poněkud jiný druh.
Politici se osobně znají s Merkelovou či Sarkozym, létají soukromými
letadly a využívají služeb tiskového oddělení. Politiky denně vídáme
v televizi, každá jejich hláška na téma peníze, dluhy a škrty se stává
předmětem rozboru celostátních médií. Jelikož politik zastupuje lid,
který si jej zvolil, a tím pádem zodpovídá za stav národního
hospodářství, jednoduše se počítá s tím, že je větším odborníkem
než člověk z davu. Stačí však tato skutečnost na to, aby zvládl
vzdělávat studenty?
Přítomnost politika za přednáškovým pultem může mít pozitiva.
Schopný politik se podělí o svoji zkušenost na státní i evropské
úrovni. Zprostředkuje způsob myšlení svých zahraničních kolegů.
Umožní studentům, aby dosavadní teoretické znalosti alespoň částečně
umístili do praxe. Díky svému kontroverznímu povolání podpoří rozvoj
jejich kritického myšlení. Může oživit hodiny zajímavým způsobem
výuky. A někdy také motivovat.
Hlavní nevýhodou se mu naopak může stát právě cejch politika, protože
si řada lidí spojuje toto řemeslo s přívlastky nevěrohodný či
neodborný. Čím kontroverznější jedinec, tím těžší jej čeká nástup,
na druhou stranu má však naději, že jeho osobnost či názory vyvolají
diskusi. Problémem politika se také pravděpodobně stane jeho profesní
minulost, která je narozdíl od informací o většině standardních
vyučujících jednoduše dostupná. Politikův výklad může být navíc
devalvován vzhledem k tomu, že z něj bude jasně čišet stranické
zaměření. Vyzní tak spíše jako agitka vystřižená z tiskové konference
než jako sdělení, nad nímž je možné přemýšlet a všemožně jej
interpretovat.
Pro některé jedince je vstup politika na akademickou půdu aktem jeho
zlidštění, pro jiné krokem ze zoufalosti, který nestojí ani za lámání
holi. Každopádně nelze odpárat fakt, že lépe na tom vždy bude ten, o kom
se mluví, ať už v dobrém nebo naopak. Takže pokud se za přednáškovým
pultem VŠE podezřelý, leč populární úkaz jménem politik objeví,
o zájem studentů s nejvyšší pravděpodobností nouze nebude. Ať už
kvůli zvědavosti, víře v neomezenou moudrost těchto osob, touze diskutovat
a přesvědčit se, že politici ve skutečnosti moudří nejsou, a nebo proto,
že se bude chtít student jednoduše před svým okolím chlubit, že po dobu
třinácti týdnů zbožně koukal ze školních škamen na „toho pána
z titulních stránek novin“. Je však třeba dodat, že i politik se časem
okouká, respekt vyvolaný jeho jménem a pověstí zmizí a zůstane pouze
dobrý nebo špatný učitel.
