V pátek 28. dubna jsem měl příležitost vidět závěrečné zápasy fotbalového turnaje studentů Vysoké školy ekonomické v Praze. Turnaj vymysleli a uspořádali dva studenti školy Jan Ropický a Jiří Kotáb a třídenního klání se účastnilo několik set hráčů, kteří vytvořili 24 týmů. Nad celou soutěží převzal záštitu rektor školy a finančně ji podpořilo několik firem, malých i velkých.
V pátek 28. dubna jsem měl příležitost vidět závěrečné zápasy fotbalového turnaje studentů Vysoké školy ekonomické v Praze. Turnaj vymysleli a uspořádali dva studenti školy Jan Ropický a Jiří Kotáb a třídenního klání se účastnilo několik set hráčů, kteří vytvořili 24 týmů. Nad celou soutěží převzal záštitu rektor školy a finančně ji podpořilo několik firem, malých i velkých.
Fotbal jsem v minulosti hrál. A tak pro mne nebylo těžké poznat, že hráči, jejichž týmy se dostaly do závěrečných kol turnaje, už musejí taje hry skvěle ovládat. Zážitek z jejich hry byl skvělý. Ale bylo tam něco dalšího a pro mne mnohem významnějšího navíc.
Kopanou občas sleduji i v české verzi její „vrcholové“ či „profesionální“ podoby. To, co se vcelku pravidelně děje na konci ročníků první ligy, nemá naprosto nic společného s fair play. Ze srdce přeji sponzorům této frašky na sport, aby si užili dost a dost své negativní reklamy.
A právě proto zápasy studentských týmů pro mne byly balzámem na duši bývalého fotbalisty. Rozhodčí pískali zápasy naprostou „rovinu.“ To neznamená, že neudělali občas chybu. Ano, ale nedělali systematické chyby ve prospěch jedné ze stran. Hráči verdikty rozhodčích přijímali v klidu. Nebylo výjimkou, že hráči opravili rozhodnutí sudího a v neprospěch svého týmu. Prostě: férová hra vítězila na celé čáře. A bavila všechny: hráče, pořadatele i diváky.
Celý turnaj mne utvrdil v přesvědčení, že kopaná je nádherná hra. A nepotřebuje ke svému životu žádné první ligy s jejími funkcionářskými týpky a úplatnými sudími. Studenti a jejich sponzoři, díky vám za to.
