iList.cz » Pokulhávající organizace Pražského maratónu ´98

Pokulhávající organizace Pražského maratónu ´98

1. 12. 1998 | Vítězslav Bureš |

Poprvé jsem se letos zjara zúčastnil Pražského mezinárodního maratónu (PIM). Neběžel jsem však klasickou maratónskou trať, ale pouze nesoutěžní desetikilometrový běh. A velice nepříjemně mne překvapila celková organizace tohoto běhu.

Pořadatelé zřejmě vše přizpůsobili hlavnímu závodu. Jak by také ne, vždyť ve startovním poli bychom našli řadu vynikajících světových běžců a vítězů předních mítinků. Zdá se však, ze na ty, kteří hlavní závod neběželi, se jaksi pozapomnělo.

Už propozice oznamovaly, jak se v den závodu všichni musejí u startu prezentovat. Z tohoto nakonec sešlo, vždyť prezentace proběhla při přihlášení, kde každý obdržel své startovní číslo a byl, pro potřeby organizátorů a pojišťovny, zanesen do počítače. A kdo nepřišel závodit, měl smůlu, registrační poplatek byl dávno uhrazen. Tím vznikal určitý chaos už na startu, kde moderátoři několikrát museli „těm starostlivějším“ oznamovat, že žádná prezence se už nekoná. Další překvapení čekalo při samotném závodu.

Bláhově jsem si myslel, a nebyl jsem zdaleka sám, jak budu informován o průběhu závodu, myslím tím o již absolvované vzdálenosti. Chyba lávky! Ani na jednom místě nebylo nějaké oznámení o počtu uběhnutých kilometrů. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale jisté údaje by mi mohli poskytnout radu, jak mám běžet, nakolik se šetřit, jak přizpůsobit tempo svým možnostem. Pravda–při prezentaci se rozdávala trasa závodu, ale na mě jaksi nevyzbyla a při požádání mne sličné hostesky odkazovaly na příští den. Bohužel–ani v poslední den prezentace mi nebyl nikdo schopen trasu závodu poskytnout i s vysvětlením, že konečná trasa ještě není dostatečně určená. Nu což, říkal jsem si, poběžím, abych doběhl. Tak se taky skutečně stalo, ale občas se mi zachtělo občerstvit se.

Co si to vůbec dovolujete?, jako by mi chtěli naznačit pracovníci, zřejmě pořadatelé, kteří drželi v rukou lahve s vodou, když jsem je slušně požádal. Občerstvení je pouze pro ty, co už opravdu nemohou a takřka padají vysílením. Tak jo. Zátopek při svém maratónském triumfu v Helsinkách taky nic nepil. Ale závod jsem zvládnul až do cíle, a když jsem čekal alespoň na časomíru, která by mi oznámila čas mého „triumfu“, byl jsem opět zklamán. Ještě, že jsem si ty stopky vzal. A co občerstvení po závodě, je libo? Není. Proběhnutí cílem, nezbytné vyzvednutí řady propagačních letáků a poukázky na pivo. Proč ne, pivíčko si rád dám, ale hned po závodě? Radši bych opravdu trochu vody. Kdepak. A slíbená pizza? Člověče, kde to žijete? Buď jsem nehledal, ale spíš nenašel. Ano, slíbená pizzerie na Staroměstském náměstí skutečně byla. Ale jen pro pozvané a novináře…

Přesvědčil jsem se, že spoléhat na schopnosti organizátorů se občas neyplácí. Ani při takovém podniku, kterým PIM bezesporu je. Ale už to mám vymyšlené. Příští rok běžím na zádech s ruksakem s vodou a ulice Prahy 1 si půjdu zmapovat radši už nyní.

Vítězslav Bureš

student