Stejně jako stovka odvážlivců z VŠE i já jsem si v červnu zažádala o zahraničního buddyho. To je student, který přijede na semestr v rámci výměnných semestrálních pobytů. Neodradila mě ani představa, že budu začátek babího léta trávit vyřizováním jeho kolejenky, jeho kuponu na MHD a vysvětlováním rozdílů mezi Československem, Českou republikou, Českem a Čechami. Dostatečnou motivací pro mě bylo spíš těch deset slibovaných bodů, které získám, když budu chtít sama vycestovat do zahraničí.
Stejně jako stovka odvážlivců z VŠE i já jsem si v červnu zažádala o zahraničního buddyho. To je student, který přijede na semestr v rámci výměnných semestrálních pobytů. Neodradila mě ani představa, že budu začátek babího léta trávit vyřizováním jeho kolejenky, jeho kuponu na MHD a vysvětlováním rozdílů mezi Československem, Českou republikou, Českem a Čechami. Dostatečnou motivací pro mě bylo spíš těch deset slibovaných bodů, které získám, když budu chtít sama vycestovat do zahraničí.
Slogan „Dobrodružství zvané Buddy System“ mně přišlo na začátku procesu dost přehnané, co by asi mohlo být dobrodružného na vysvětlování, jak funguje pražské metro. No, jedině snad útěk před revizorem, napadá mě. Ale ve chvíli, kdy si můj mexicko-kanadský buddy třikrát rozmyslel, kdy a jak vlastně do Prahy dorazí, mě napadlo, že to může být docela „vzrůšo“. Místo na předem avizovanou Florenc dorazil na Ruzyni, místo z Francie přiletěl odkudsi ze Skandinávie a já jsem jenom čekala, že místo slibovaného Victora, mě možná pravicí potřese Victorka. Poslední překvapení se naštěstí nekonalo.
„Prague must be an exciting place,“ v mém slovníku zní asi jako: „V Praze prý máte všechno za hubičku.“ Hezký odhad, kolik těch exciting věcí asi buddy stihl vidět z letadla, ptala jsem se sama sebe. Odpověď přišla záhy. S tolika červenými střechami a okrajovými domky s bazény se ještě nesetkal. Můj buddy je nejspíš zahlédl při přistávání na Ruzyni. Nemohla jsem se nezeptat, jestli ty červené střechy byly oním důvodem, proč zavítat do srdce Evropy. „Jasně že ne. Jste přece postkomunistická země a navíc v Evropě, to je ten důvod,“ vysypal ze sebe buddy nacvičenou větu. (Opět doslovný překlad do mé řeči by vyzněl asi takto: „Vaše pivo je nejlepší na světě a skoro zadarmo.“) Tak tuto odpověď jsem tehdy slyšela přesně poosmé. Tolikrát jsem vítala zahraniční turisty u nás v Praze a pomalu jsem se začínala cítit jako žirafa v zoo. Na tu se taky všichni jezdí dívat jako na světový úkaz. Skoro instinktivně jsem chtěla říct, že Polsko je taky postkomunistická země a moc studentů tam nejezdí. Tak asi zůstaneme u verze červených střech a domečků s bazény.
Prvního překvapení se mému buddymu dostalo, když jsem mu šla koupit lístek na autobus. „Copak vy nemáte dopravu zadarmo?“
„Ne, lístek stojí dvacet korun,“ odvětila jsem. Buddy vytáhl kalkulačku a hbitě přepočítával na dolary. Výraz, který nasadil, jakmile uviděl výsledek, říkal: „Tomuto říkáš za hubičku?“
„Ale za komunismu bylo všechno zadarmo, ne?“
„Teď jsme ale demokratická země.“„Aha.“ V mém slovníku vyznělo jako: „Podle mě jste spíš drahá země.“
Šok číslo dvě přišel na kolejích, pominu-li ten zkroucený obličej, když jsme vstoupili do pokoje a buddy zjistil, že v mini-bedroom budou bydlet dva a nádobí si budou umývat v „koupelně“. „Musím platit za to, že si jdu vyprat prádlo? Ale za komunismu bych neplatil, že ne? Všechno bylo přece zadarmo.“
Podobnou otázku jsem slyšela během onoho víkendu asi dvacetkrát, a to, když jsme šli do menzy ve škole, když jsme šli tisknout do studoven, zaregistrovat se do knihovny anebo když jsme zavítali na toalety v Tescu. Můj společník vypadal zdevastovaně. Platí pět tisíc dolarů za semestr v Praze, a musí vytáhnout peněženku, dokonce i když si jde na jarovských kolejích několikrát zvednout činku v posilovně. „Za všechno se tady musí platit,“ povzdechl si Victor. V ten okamžik se dala udělat jediná správná věc. Pivo za sedmnáct a klobása s kečupem za pětadvacet. To byl Victor spokojený. Ale o tom, že jsem za kečup platila tři koruny navíc, jsem raději pomlčela.
