Na úvod jeden z výroků premiéra Jiřího Paroubka, mimo jiné absolventa Vysoké školy ekonomické v Praze: ,,Bez současných rozpočtových schodků bychom dosahovali hospodářského růstu o dva či tři procentní body nižšího.“ Tato slova evokují představu rodičů, kteří se neustále zadlužují, tvrdí, jak se mají kvůli dluhům dobře a současně také spoléhají na to, že je jednou splatí jejich děti. Paroubek se ovšem zaklíná, že chce dělat „keynesiánskou politiku.“
Na úvod jeden z výroků premiéra Jiřího Paroubka, mimo jiné absolventa Vysoké školy ekonomické v Praze: ,,Bez současných rozpočtových schodků bychom dosahovali hospodářského růstu o dva či tři procentní body nižšího.“ Tato slova evokují představu rodičů, kteří se neustále zadlužují, tvrdí, jak se mají kvůli dluhům dobře a současně také spoléhají na to, že je jednou splatí jejich děti. Paroubek se ovšem zaklíná, že chce dělat „keynesiánskou politiku.“
Pan premiér zcela opomenul vytěsňovací efekt, který funguje zcela jednoduše. Jestliže máme státní rozpočet se schodkem osmdesát miliard korun, tak si tuto částku musíme půjčit od sektoru soukromého. Soukromý sektor by bez schodku částku osmdesát miliard užil jiným způsobem, který by se taktéž projevil na růstu HDP. Premiér dále zcela zanedbává náklady dluhové služby, které dosahují každoročně kolem třiceti miliard korun a neustále rostou.
Jistě, Keynes důležitost vytěsňovací efektu zpochybnil, ale pouze v dobách krize a nevyužívaných výrobních faktorů. Česká republika se v této situaci zcela určitě nenachází. Navíc nezaměstnanost nemá cyklický charakter jako ve třicátých letech minulého století, nýbrž strukturální, a to vyžaduje naprosto jiné nástroje hospodářské politiky.
Pravověrný stoupenec Keynesova učení by vhodnou fiskální politiku charakterizoval jinak. V dobách hospodářské expanze střádejme rozpočtové přebytky, abychom je v dobách krize mohli využít. Jinými slovy, v dobách krize připusťme deficitní rozpočty a z dlouhodobého hlediska dosahujme vyrovnaných státních financí. Fakt, že v době hospodářského růstu vykáže státní rozpočet schodek o velikosti několika procent HDP, je tragický. Premiér se tak pohybuje někde mnohem nalevo od Keynese, v podstatě blíže Marxovi, a přitom se Keynesem ohání. Mr. Keynes se tak zřejmě obrací v hrobě. Paroubkův výrok svědčí jen o snaze zneužít veřejných financí k přilákání ztracených voličů zpět k sociální demokracii.
Keynesovým doporučením by spíše odpovídala politika, kterou podle svých vlastních slov praktikoval Miloš Zeman. Jeho vláda použila rozpočtový schodek v době recese. Poté jej snižovala, a kdyby byl Miloš Zeman premiérem i po volbách v roce 2002, pak by pravděpodobně sestavil téměř vyrovnaný rozpočet, tvrdil bývalý předseda vlády v jednom svém rozhovoru. I bez ohledu na to, zda Zemanovi věříme, odpovídá tato představa Keynesovým doporučením. Po volbách 2002 se Zeman sešel se Špidlou, který mu sdělil, že chce stomiliardový deficit v roce 2003. Někde tam Zeman datuje, že Špidla začal ztrácet jeho podporu.
Paroubek se Zemanově podpoře zatím těší, i když se chová stejně jako Špidla. Dle premiéra má stát utrácet, když zažívá silný ekonomický růst. Přece nebudeme šetřit, když se ekonomice daří tak dobře! To navozuje dojem procyklické fiskální politiky. A co by premiér navrhnul v dobách recese? Podle jeho logiky by to mělo snad být vytváření rozpočtových přebytků?
Je patrné, že Jiří Paroubek studoval VŠE v dobách hlubokého socialismu a tehdejší době poplatné poznatky, které si odtud odnesl, se mu nepochybně vryly hluboko do paměti. Jen ať si do úst nebere jméno jednoho z nejznámějších ekonomů všech dob. Keynesovo učení premiér buďto nezná, nebo jej špiní záměrně.
