Proč (ne)máme rádi přerozdělování
NázoryJaké procento zaplatím ze své hrubé mzdy na daních? Postará se o mě stát ve stáří? Je správná hospodářská politika počítající s dotacemi? Do jaké míry má stát otupovat příjmovou nerovnost svých občanů a být hlavním „sponzorem“ společenské solidarity? Jaké opodstatnění má progresivní zdanění?
Jaké procento zaplatím ze své hrubé mzdy na daních? Postará se o mě stát ve stáří? Je správná hospodářská politika počítající s dotacemi? Do jaké míry má stát otupovat příjmovou nerovnost svých občanů a být hlavním „sponzorem“ společenské solidarity? Jaké opodstatnění má progresivní zdanění? Na některé z výše uvedených otázek si většina z nás jistě čas od času hledá a nachází vlastní odpovědi, mimo jiné asi i proto, aby si tak ujasnila své základní politické preference.
Cílem tohoto článku je uvést, vysvětlit a systematizovat základní determinanty individuální preference k redistribuci, jak se nejčastěji objevují v relevantní socioekonomické literatuře , a přispět tak k porozumění toho, „proč (ne)máme rádi přerozdělování“.
Altruismus, sebeoběť a sobecký zájem
Podle toho, zda naše preference vychází „z lásky k bližnímu“, z přesvědčení o nutnosti toho, abychom se vzdali části svého nabytého příjmu (eventuálně majetku) ve prospěch jiné osoby nebo konečně souvisí se zištným zájmem zajistit si prostřednictvím redistribuce poskytování určitých veřejných služeb či statků, můžeme pozitivní vztah k přerozdělování klasifikovat jako „altruistický, sebeobětující a sobecký“.
Altruistický motiv vychází z obtížně popiratelného faktu, že „populace pociťuje určitou potřebu vzájemnosti, vzájemného obohacení, sdílení kulturního dědictví a nutkání konat dobré skutky; lidem jsou tedy vlastní nejen projevy egoismu, ale i projevy nevykalkulované obětavosti, například nutkání ochraňovat od hmotného strádání své i cizí děti, starce a nemohoucí, potřeba poskytnout (anonymně, nezištně, čistě z vnitřních pohnutek) almužnu, pocit provinění spojený s odmítnutím natažené ruky žebráka“.
Podstatou postoje „sebeoběti“ je filosofický problém interpretace postavení individuality ve společnosti. Je společnost entita vystavěná individualitami, které existovaly před jejím vznikem, stojí na jejím počátku, a které ji tedy vůbec dávají vzniknout? Nebo je naopak člověk ryzím produktem sociálních vztahů, objektem tvarovaným sociálními kolektivy?
První, přirozeněprávní pohled, neumí postoj sebeoběti vysvětlit, neboť podle něj je společenský zájem odvozený od zájmu jednotlivce. Welfaristická interpretace, zdůrazňující princip rovnosti, naopak jako „derivát“ vidí jednotlivce, jehož zájem se tak musí podřídit zájmu společnosti jako celku – tedy sebeobětovat se.
Vysvětlením „sobeckého“ (self-interest) přístupu k redistribuci pak může být hypotéza, že bohatý jednotlivec se vzdá svých prostředků proto, aby z nich společnost financovala zabezpečení institucí, pomáhajících vytvářet a udržovat sociální smír jakožto nástroj otupování nežádoucích sociálních jevů a předpoklad pro dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. Jiným motivem, taktéž povahou „self-interest“, může být averze tohoto člověka k riziku ztráty příjmu a společenského postavení, a tedy příklon k redistribuci jakožto pojistnému nástroji garantování určité životní úrovně a sociálního statutu.
Přerozdělování a teorie užitku
Jedním z odrazů filosofického problému individualita versus společnost, který (jak jsme uvedli) vysvětluje sklon k solidaritě z motivu sebeoběti, je v rovině ekonomické spor o podobě tzv. funkce společenského blahobytu. Ta představuje vztah mezi rozdělením jednotlivých úrovní užitků mezi členy společnosti a úsudkem ohledně celkového společenského uspokojení (blahobytu) dosaženého touto distribucí. Zatímco zastánci Benthamova (utilitaristického) přístupu chápou celospolečenský blahobyt jako součet užitků jeho členů, Rawlsova škola (rovnostářská) doporučuje měřit bohatství společnosti bohatstvím jejího nejchudšího člena.
Co z těchto přístupů vyplývá pro (ne)preferenci redistribuce? V případě utilitarismu je redistribuce bezvýznamná, neboť v hypotetickém případě je rozdělení užitků dvou členů společnosti například ve výši 1 a 3 jednotky stejně „cenné“ jako rozdělení 2 a 2. Rawls by naopak první situaci chápal jako motiv pro přerozdělování od jedince s vyšším počtem jednotek užitku směrem k jedinci s jednou jednotkou užitku, protože to povede k „maximalizaci minima“, tedy ke zvýšení celospolečenského blahobytu, jak jej chápe on.
Ekonomické a mimoekonomické motivy
Zřejmá je podstata ekonomických a mimoekonomických motivů k preferenci přerozdělování. Do první kategorie v této klasifikaci lze zařadit například majetkovou situaci individua, jeho běžný, očekávaný (permanentní) důchod, pozici na trhu práce, objem nárokovaných transferů, finanční poměry a solidaritu v rámci rodiny a příbuzenstva, bohatství domoviny (např. regionu, kraje), postoj k finančním rizikům apod. Homo oeconomicus v těchto případech poptává redistribuční systém, aby optimalizoval svou ekonomickou pozici, resp. se zajistil proti riziku jejího zhoršení. Z mimoekonomických důvodů se pak např. uvádí dlouhodobý vliv určité politické ideologie, život v určitém politickém režimu, kulturním a náboženském prostředí, osobní sympatie k politické reprezentaci, věk, homogenita resp. heterogenita populace nebo např. již zmíněný zájem na základním finančním zabezpečení sociálně potřebných spoluobčanů.
Sociální mobilita
Významným faktorem, determinujícím postoj k redistribuci, může být také subjektivní hodnocení jednotlivce, do jaké míry vnímá společnost, ve které žije, jako tzv. sociálně mobilní. Sociální mobilitou se rozumí, nakolik se chudý člověk cítí „uvězněn“ ve své chudobě, resp. jaké má možnosti a perspektivy se z této chudoby vymanit a dostat se do vyšší společenské třídy. Někteří z těch, kdo jsou chudí dnes (a přijímají benefity z redistribučního systému), totiž nemusejí být nutně chudí i zítra, a čistý celoživotní zisk z přerozdělování pro ně může být záporný – pak je pro ně redistribuce buď nevýhodná nebo nepotřebná. Je-li občan přesvědčen o obtížnosti či nemožnosti tohoto vertikálního pohybu společností vzhůru, vede to k jeho silnější averzi vůči nerovnosti, a tedy i silnější náklonnosti k redistribuci. Zajímavé jsou v této souvislosti některé empirické studie, pozorující signifikantní rozdíly mezi Evropou a Spojenými státy americkými. Zatímco s tvrzením, že „chudí lidé jsou ve své chudobě uvězněni“ – tedy, že jsou podle výše uvedeného sociálně nemobilní – souhlasilo v Americe jen 29 procent dotazovaných, v Evropě takto uvažuje celých procent šedesát.
Vodítko pro politiky
Vztah k přerozdělování je velmi individuální a utváří se v současně několika rovinách, z nichž některé byly v tomto článku zmíněny. V každém z nás jsou pak zdroje našich preferencí „namíchány“ v různém poměru a vlivem okolností se i vyvíjí různým tempem a směrem. Jaký však může mít odpověď na otázku „proč (ne)máme rádi přerozdělování“ praktický význam? Identifikace lidských motivů pro sklon respektive averzi k redistribuci je přinejmenším předpokladem pro pochopení politického myšlení společnosti, pro odkrytí jejich „vzorců chování“. Jejich znalost tak poté může sloužit politické reprezentaci jako vodítko pro kroky v oblasti rozpočtové, strukturální a sociální politiky.
Nahrávání ...
