Mezilidská komunikace je zajímavá věc. Jsou na ní postavené vztahy,
dokáže vyvolat radost, lásku, porozumění, ale také hádky, vztek a
ublíženost. Někdy úmyslně, ale často nezáměrně a úplně zbytečně.
Kdo slyšel pojem komunikační šum, ví, o čem mluvím. Někdy se tomu
říká i chyba v matrixu. Prostě když si dva lidé neporozumí.
Každý člověk má právo na vlastní názor. Každý má svůj úhel
pohledu. Každý má svou vlastní pravdu. Bohužel až příliš často se
stává, že z ní lidé nechtějí za žádnou cenu ustoupit. Bojí se
naslouchat ostatním. Možná proto, že jsou přesvědčeni o vlastní
neomylnosti. Možná proto, že se chtějí vyhnout konfrontacím. Možná
proto, že se bojí zjistit, že nemají pravdu. Dříve nebo později ale
stejně rozpor vyvstane. A všichni víme, jak vypadá výbuch sopky
výčitek.
Hádka nikdy nemá vítěze. Často ani nepročistí vzduch, spíše jen
zadělá na další konflikty do budoucna. Pocit ublížení se nám zaryje do
podvědomí, a ač jej můžeme po určitý čas potlačovat, tak jako tak se
vynoří. Jak už to tak bývá, v té nejméně vhodné situaci. A jen
málokdo umí druhému skutečně odpustit křivdu. A jen málokdo ji umí
skutečně odpustit sobě. A dokonce ani když jsme druhému člověku
upřímně odpustili, pocit ublížení z našeho podvědomí nezmizí.
Mnohokrát jsem se setkala se situací, kdy spolu dva lidé o určitém
problému nemluvili. Ne proto, že by nemohli, ale protože téma hovoru bylo
nepříjemné. Tak jeden usuzoval z chování druhého, co si asi myslí, a
druhý předpokládal na základě minulé zkušenosti, jak se zachová ten
první. Každý z nich si v hlavě vytvořil vlastní obraz situace a
připravil se podle ní reagovat. Bohužel, obrazy těch dvou se neshodovaly.
Ani jeden nebyl ochotný ustoupit ze své pravdy. Každý byl přesvědčen, že
jen on sám je schopný vidět realitu. Po vzájemné konfrontaci byli oba
uražení, zklamaní, dotčení a nepochopení. Už nikdy nebyl jejich vztah
stejný. A to všechno jen díky mezilidské komunikaci. Tedy spíše jejímu
nedostatku.
Znám jeden krásný příběh, který situaci dokonale vystihuje. Byl jednou
chlapeček, který když se rozčílil, tak lidem sprostě nadával. Tatínek mu
poradil, aby pokaždé, když bude mít chuť někomu vynadat, zatloukl místo
toho do plotu hřebík. Chlapeček časem pochopil, že lidi jeho nadávky
bolí, a začal se omlouvat. Tentokrát mu tatínek poradil, aby pokaždé,
když se omluví, vytáhl z plotu jeden hřebík. Postupem času z plotu
zmizely všechny hřebíky a chlapec už lidem nenadával. Tatínek si ho ale
jednoho dne vzal stranou a ukázal mu díry, které v plotě po hřebících
zůstaly. „I když se lidem za své chování omluvíš,“ řekl mu, „už
navždycky v jejich srdcích zůstanou díry po zranění, které jsi jim
svými slovy způsobil.“
Budeme-li se k lidem od začátku chovat chápavě a láskyplně, a
budeme-li poslouchat i názory jiných, nejen své vlastní, prospějeme tím
sobě i ostatním. Ano, někdy můžeme mít pravdu my. Ano, někdy dokonce
může mít pravdu i ten druhý. Často ale pravda leží někde uprostřed, a
to platí zejména pro mezilidské vztahy. Měli bychom ji společně hledat a
ne hádat se o to, čí názor násilně protlačíme. Konflikty často pouze
zakrývají boj o moc a egoismus. Ustupme trochu z vlastní důležitosti a
dovolme i ostatním projevit vlastní osobnost.
ČTĚTE TAKÉ:
- Studentská
unie na VŠE? Zatím jen prázdná skořápka - “ Ten nejtěžší gympl v Praze“:http://http/…ympl-v-praze
- Fejeton
ze sídliště, kde je vše povoleno
