Při sjíždění Vltavy zažijete neočekávané. Kromě klasických zážitků jako zpívání u kytary je to vodácký flirt ještě ve vlaku, skákání na trampolíně nebo kotvení v baru přímo na vodě
Miluju vodáctví. Miluju splavování řek. Po zkušenostech ze sjíždění Sázavy v červenci jsme se rozhodli jet s partou na Vltavu. A rovnou na její divočejší část v podhůří Šumavy. Začátek cesty byl z Vyššího Brodu, který se ocitá pár kilometrů za přehradou Lipno. Konec jsme naplánovali v Českém Krumlově. Plavba slibovala od každého něco. Krásné výhledy na okolní hory a lesy, průzračná řeka. Silnější proud, takže méně pádlování a více alkoholu. K tomu navíc společnost příjemně naladěných lidí a hezkých slečen. Bylo rozhodnuto.
Cesta do Vyššího Brodu je ale běžnou dopravou komplikovanější. Naštěstí jsem byl s kamarádem, tak jsme mohli po řešit, co je nového a zavzpomínat na staré časy ze střední. Nejdříve několik hodin do Budějovic. Potom motoráčkem do vesnice Rybníky. Naštěstí to byl poslední přestup, putování trvalo čtyři hodiny.
Během posledních pár kilometrů jsme seděli vedle hodně veselé party vodáků. S nimi seděla korpulentní dáma, která na nás několikrát házela očko. Alkohol tekl, takže se na nás za chvíli pořád usmívala a chtěla nám nabídnout tatranský čaj. Její kolegové jí to ale nedovolili, asi jsme jim nebyli tolik sympatičtí, jako zmíněné dámě Martě. Když jsme vystupovali ve Vyšším Brodu, zamávala nám a již jsme jí nikdy potom na vodě neviděli. Letní vodácké sympatie ve vlaku tedy skončili v začátku.
Organizátorka Ivana mě považovala za zodpovědného, který má strážit bezpečí celé posádky raftu
Ve Vyšším Brodu jsme se setkali s naší partou. Dohromady nás bylo asi deset. Samí chlapi a slečna, která vše organizovala a snažila se nás zkorigovat. Celkem náročný úkol. Jeho plnění začalo v místní hospodě, kde jsme se všichni poznávali. Zpívali jsme si známé písničky u kytary, s postupujícím alkoholem jsme ale někdy zapomínali slova. Navíc jsme byli asi ve většině přeci jenom městští floutci a tak jsme neznali některé písničky.
Mezitím jsem se bavil s Ivanou – slečnou organizátorkou. Jak jsem se dozvěděl, tak byla už zkušená vodačka. I když jsme plánovali jet na raftu, který je daleko stabilnější, než kánoe, doporučovala, ať si dáme pozor, když přejíždíme jezy. Ať to nepodceňuji. V některých místech jsou spodní proudy a každý rok se tam někdo utopí. Potěšilo mě, že mě Ivana považovala za zodpovědného, který má strážit bezpečí celé čtyřčlenné posádky raftu
O pár hodin později jsme se vrátili do stanového tábora. Byl jsem přiopilý, ostatní také. Proto jsem velmi ocenil, že byl stan postaven odpoledne a tak stačilo jen vejít dovnitř. Pár lidí od nás totiž přijelo kolem deváté večer a nejdříve šli do hospody. V náladě potom přišli do tábora se záměrem stavit stan. A ne ledajaký. Velké týpí hned pro několik osob. Konstrukce byla přitom složitá i pro střízlivého. Nakonec to ale asi po půl hodině zvládli. Když jsem se šel podívat do týpí, bylo uvnitř hodně prostoru. Zároveň tak nějak útulno. Pocítil jsem proto malou závist. Když jsem si ale představil, že to ráno budou zase muset skládat, tento pocit mě rychle opustil. Rád jsem se vrátil do našeho malého stanu.
Sázava není podle vodáků řeka, ale soustava rybníků ohraničená jezama
Ráno se udělalo skvělé počasí, hřálo slunce a bylo příjemné teplo. S velkou chutí jsme tedy naskákali do raftu. Většinu věcí nám ještě odvezla na místo určení dodávka a tak jsme měli v raftu jen pár věcí ve vodotěsných sudech. Z naší skupiny vyjeli celkem tři rafty po 4-5 členech a jedna kánoe. Já byl v čtyřčlenné posádce. Vepředu zabíral háček, my s kamarádem jsme v druhé řadě pádlovali v boku a vzadu nás řídil kormidelník.
Vltava byla ve Vyšším Brodě menší, rychle tekoucí řeka. Ještě vlastně horská. Také čistá. A celkem studená. Kdybych do ní spadnul, budu se cítit osvěžený minimálně půl hodiny. Pádlování byla tedy zábava. Zejména, když jsem to srovnával se stojatou řekou Sázavou, kde jsem byl měsíc předtím. Vlastně pardon. Podle jednoho vodáka není Sázava řeka. Je to prý jen soustava rybníků ohraničená jezama. Bylo to velmi trefné přirovnání.
Zato na Vltavě jsme velmi rychle prosvištěli první zatáčky. Bez větší námahy. Asi za deset minut jsme se dostali k prvnímu jezu. Bylo tu ale hrozně moc vodáků. Připadal jsem si jako na Václaváku, nebo v koloně před křižovatkou. Všichni se tu tísnili a čekali, až na ně přijde řada, aby mohli překonat překážku v úzké strouze pro lodě.
Před námi jeli naši kolegové z party na kánoi. Nepovedlo se jim dobře najet na splav, tak se bohužel vyklopili. Oba ale vyvázli v pořádku. Pohotově chytli kánoe a plovoucí sudy. My jsme už tak rychlí nebyli. Splav jsme překonali bez problémů, jen s trochou příjemného adrenalinu. Zato nám ale bez povšimnutí vyletěl sud a museli nás na to upozorňovat ostatní, abychom si ho chytili. Alespoň byla nějaká sranda.
ČTĚTE TAKÉ:
V kánoi na Sázavě zažijete rozjímání se slivovicí, kormidlování na mělčině a vyhýbání se udicím
Pět dní v Tokiu, tři v hostitelské rodině. Zkušenosti studentky VŠE z Japonska
Sladkou brigádu jsem získala v Candy Kitchens
