Studentka Fakulty mezinárodních vztahů (FMV) Jana Stehlíková odjela v prosinci do Japonska a zúčastnila se osmidenního programu pořádaného tamní vládou. Zařadila se mezi 150 účastníků z nejprestižnějších univerzit Evropy a střední Asie. Projekt nese název MIRAI, z japonštiny budoucnost, a byl zaměřen na kulturu a poznávání země. Jana uspořádá o svých zážitcích přednášku v Japonském informačním a kulturním centru (JICC).
Jak ses o programu dozvěděla?
Nabídku jsem našla na stránkách FMV. Japonská vláda si ve spolupráci s organizací EFIL (European Federation for Intercultural Learning, pozn. redakce) a dobrovolnické organizace AFS vytipovala univerzity s vysokým rankingem, které následně oslovila s tím, že můžou nominovat jednoho studenta. VŠE tak byla na seznamu s univerzitami jako College of Europe nebo Cambridge. Já jsem poslala přihlášku a v říjnu jsem se zúčastnila ústního pohovoru v JICC.
A uspěla jsi.
Přesně tak. Jako vybraný účastník jsem pak obdržela kromě informací i přístup do výukového systému, kde jsem ještě před odjezdem musela absolvovat několik modulů a webinárů, zejména na téma hledání porozumění mezi rozdílnými kulturami a Global Citizenship. Během pobytu jsme pak ve výukových modulech pokračovali a měsíc po návratu nás čekaly dva poslední a další webinar jako reflexe naší zkušenosti. Tím chci říct, že program byl od začátku i výukový.
Co bylo vedlo japonskou vládu k tomu, aby uspořádala a financovala podobný projekt?
Už v informacích o programu bylo zmíněno, že hledají zejména studenty, kteří mají nejenom zájem o Japonsko jako takové, ale zajímají se i o mezinárodní vztahy, kulturu a bezpečnost a v budoucnu by se chtěli na tuto oblast profesně zaměřit. Jedná se o určitý druh veřejné diplomacie. Podmínkou navíc bylo, že jsme všichni do Japonska jeli poprvé.
Splnil se tento účel?
Určitě. Všichni jsme se shodli na tom, že bychom se tam ještě rádi vrátili.
Jak probíhal program v Japonsku?
Potkalo se nás 150 studentů z Evropy a střední Asie. Pět dní jsme bydleli v hotelu v Tokiu, zbylé tři v japonské rodině v jiných částech Japonska. V první řadě, program byl velmi intenzivní – denně čtrnáct i šestnáct hodin, to je pro Japonce typické. Byl zaměřený na politické, ekonomické a kulturní aspekty země. Šlo o přednášky na univerzitě Keio, návštěvy historických míst a nadnárodních korporací i praktické skupinové aktivity. Řešili jsme japonské zvyklosti a dostali jsme i rychlou lekci japonštiny.
U jaké rodiny jsi bydlela ty?
Já se dostala do města Nara, což je jedno z bývalých hlavních měst Japonska. Měla jsem štěstí – moje rodina mluvila celkem dobře anglicky, což se o všech rodinách říct nedalo. Bylo vidět, že rodiny do toho samy hodně investovaly, vzaly nás na výlet, do typických japonských lázní, daly nám dárky jako vzpomínku na Japonsko.
Status „turista“ neomlouvá
Jaká je typická japonská rodina?
Usmívají se snad více než Američani, ale sálá z nich obrovská vstřícnost a otevřenost. Nikdy neříkají ne. Jsou velmi přívětiví, opravdu se snažili ukázat nám to nejlepší ze své kultury a ujišťovali se, že nám nic nechybí. Vyvrátilo se mi, že by Japonci neměli smysl pro „evropský“ humor. Negativum nemůžu říct snad žádné. Ale jeden Němec studující rok v Japonsku se svěřil, že například nabídnout někomu pomoc nebo vyjádřit názor, pokud vás o to nikdo nežádá, není úplně běžné. Člověk si musí dávat pozor na všechny zvyky, to že jste turisté, není omluva.
Máš nějaké úsměvné zážitky?
Úsměvné bylo, když mi prarodiče v mojí hostitelské rodině ukazovali fotoalbum – oni neuměli anglicky, já nemluvím japonsky. Netuším, kdo na těch fotkách byl. I děti byly úžasné – je pro ně fascinující poznat Evropana a pozvali si i kamarády, aby se na mě přišli podívat. Nebo na cestě do Nary v shinkansenu, když jsme projížděli kolem hory Fuji, nás japonský pár pustil na jejich místa, abychom si to mohli vyfotit. Jako poděkování jsme jim věnovali švýcarskou čokoládu a českou padesátikorunu. Pak přišli za námi a věnovali nám jako suvenýr japonský talisman – báseň haiku o májovém dešti.
Jsi ještě v kontaktu s organizátory?
Ano, program běží dál. Teď v únoru jsme měli druhý webinar po jehož absolvování obdržíme všichni Global Competence Certificate. Další reflexe nás čeká ještě po roce od skončení programu, abychom zhodnotili naši zkušenost, ale i se podělili o to, jak se nám daří tyto zážitky dál zprostředkovávat – třeba přednáškami o vlastních zkušenostech, jak tomu bude v mém případě.
Řekni víc o té přednášce.
Bude v úterý 23. února od 18 hodin v JICC. Byla to jedna z podmínek účasti v MIRAI programu. Budu mluvit jak o programu jako takovém, ale i o japonské kultuře – o vyvrácených stereotypech nebo vlastních faux pas. Na začátku navíc pracovníci JICC budou informovat o možnostech získání stipendia a studia v Japonsku. Přednáška tedy bude zajímavá jak pro ty, které zajímá japonská kultura, tak pro ty, kteří by třeba zvažovali vyjet do Japonska za studiem.
ČTĚTE TAKÉ:
