Sežvejkat se s domorodci je trochu povinnost
Cestování, Rozhovory
Dávno již není pro cestování nutností výjezdní doložka či devizový příslib a zůstává tak zpravidla jen vlastní pohodlnost. Petr Drbohlav (24) a Lucie Kinkorová (23) si s ní dokáží poradit lehce. Plánují procestovat celý svět a příliš jim toho už nezbývá. Ač s cestováním začali až na vysoké škole, mohou si „odškrtnout“ pěknou řádku států čtyř světadílů.
Dávno již není pro cestování nutností výjezdní doložka či devizový příslib a zůstává tak zpravidla jen vlastní pohodlnost. Petr Drbohlav (24) a Lucie Kinkorová (23) si s ní dokáží poradit lehce. Plánují procestovat celý svět a příliš jim toho už nezbývá. Ač s cestováním začali až na vysoké škole, mohou si „odškrtnout“ pěknou řádku států čtyř světadílů.
Je nějaké místo, které se vám stále vrací ve vzpomínkách?
L: Já jsem se zrovna dnes probudila s jedním místem před očima. Stálo kolem mě deset domorodců s nožema.
Povídejte.
P: Prostě jsme šli po Johannesburgu. První den v Africe. Najednou nás obklopilo asi deset lidí a vyrvali Lucce foťák. Nakonec jsem jednoho toho bubáka škrtil. Nechal jsem je být, až když jsem si všiml, že jdou jenom po foťáku. Stál jsem, koukal, co se děje, a když jsem konečně vytáhl sprej, všichni zdrhli. Brácha ležel na zemi.
L: Byl pořezanej, crčela mu krev z nohy. Bylo z toho dvanáct stehů. Říká se, kdo nemá bouchačku, ten tam nepatří. My ji neměli, oni asi jo. Hlavně jsme byli blbí, že jsme si nepřečetli, že centrum Johannesburgu není centrum, jak se tady u nás říká, ale ta nejhorší periferie. Tam policajti nejezdí. Oni se tam bojí.
Takže nosíte jenom sprej?
L: Dříve jsme nosili sprej a cítili jsme se bezpečně.
P: Když nás přepadli v Rio de Janeiru, sprejem jsme se ubránili. Možná to bylo spíš tím, že kolem jeli dva domorodci, kteří nám pomohli. Pak jednou taky v Ulanbátáru. To jsem taky vyřešil silou. Takže mi přišlo, že už se nám nemůže nic stát.
L: Asiati jsou vzrůstově menší, takže když je Petr chytne pod krkem, tak to zapůsobí. Ale ti bubáci, když jsou o dvě hlavy větší a je jich mnoho…
Kde jste si naopak nejlépe s domorodci rozuměli?
L: Asi v Keni. Tam jsme potkali kluka. Byl z rodiny Masajů, chodil do školy a dokázal pochopit obě kultury. Pozval nás k sobě domů a sladil to tak, že my chápali je a ti domorodci se zase na nás nekoukali jak na zvířátka v ZOO. Nebo spíš obráceně. Byli jsme tam jak na návštěvě u tetičky.
Jak po tom všem cestování vnímáte obrázky z médií?
L: Nevěříme klasickým médiím. I každý běžný, rádoby nezávislý cestovatel to vnímá jinak. Někdo je spíš na přírodu a řekne, že kultura tam není žádná. Každý to relativizuje.
P: Když píšeš nějaký článek, tak nemáš kolikrát dost velký prostor, abys situaci mohl popsat ze všech pohledů. Vždycky si něco vybereš, a pak je to zkreslený.
Fotíte, píšete, ale netočíte. Kamera se vám zdá „masňácká“?
L: Přivezli jsme teď z Afiky padesát filmů. Píšeme taky zprávy na internet. Na Tiscali a iKoktejl.
P: Já si nemyslím, že by byla kamera masňácká. Ale musel bys mít spíš digitální, protože videokamera, i ta osmička, je moc velká.
L: Problém je hlavně s napájením. Když bydlíš v domečku uplácaným z hoven, tak tam zásuvky nebývají. A když jo, tak tam rozhodně není 220 voltů, ale cosi v rozmezí 50 a 500. Potřeboval bys trafo, a to je dalšího půl kila do baťohu. Když chtějí lidi natáčet, tak většinou jedou na místo, natočí to a jedou domů.
Existuje nějaká věc, kterou vozíte až teď, po všech těch zkušenostech?
L: Spousta věcí se dá zaimprovizovat nebo dokonce sehnat. I když v daném místě to třeba používají k něčemu jinému. Vodní filtr nám přibyl.
Co drogy a alkohol na cestách?
P: Alkohol většinou ne. Obvykle ho můžeme pít levněji u nás. I když třeba v Etiopii bylo pivo levnější než voda. Nakonec jsme byli permanentně „natočení“, když bylo točené. Ani v postkomunistických zemích se tomu nevyhneš. Tam si musíš s lidma vždycky dát.
L: Oni si na víkend nevezmou basu piv, ale basu vodek. Dáváme si pozor, protože třeba v Africe vždycky může být někdo, kdo tvého podroušeného stavu zneužije. Proto moc nehulíme trávu, i když nám dost často něco nabízí. Taky existuje domluva mezi překupníkama a policajtama. Hned tě napráskají a zkasírují.
P: Místní drogy bereme trošku jako povinnost. Vyzkoušet si to. Nejsou ani tak „sjížděcí“ jako spíš povzbuzující. V Africe mají qat. Takové lístečky. Musíš sežvýkat obrovský svazek. Není to nic skvělého, muset se s nimi o něčem dohodnout a koukat do jejich tupých obličejů.
L: V první fázi jsou šíleně zrychlení. Pak jsou mimo, motají se. Pak jdou spát a mají „schízu“. No a potom ti říkají, že jim vyhořel barák a chtějí peníze. Opravdu tomu věří. Nejhorší je přijet do místa, kde se zrovna sklízí. Tam jsou „sežvejkaní“ všichni a nemáš nikoho, koho by ses zeptal, jestli tahle cesta vede někam.
Takže se musíte „sežvejkat“ taky?
P: Zkoušel jsem to jen jednou, protože jsem se bál po hygienické stránce, jak to všichni ohmatávají. V Indii je ještě jedna taková droga, z betelu. Říkají tomu paan. Funguje tak, že do lístečku zamotají med, sladké věci a betelový lísteček, a to pak žvejkáš.
L: V Indonésii je to výsada ženských. Když nabídnou, nesmí se odmítnout. Ve flaštičce za prsama mají bílý prášek, kterým si pomažou pusu dřív, než se „sežvejkají“. Tak jsem si to pomazala a ono mně to totálně spálilo pusu. Pak jsem zjistila, že to je čisté vápno, aby se jim prej tvořilo víc slin. Čtyři dny jsem potom nic nechutnala. Smí se to naštěstí vyndat před jídlem. Mají zase jinou krabičku za prsama, tam to odloží a po jídle zase strčí do pusy. V tom domě na to byla plechovka. Kolovala a plivalo se to do ní. Ony byly nervózní, abych to snad nespolkla. Když jsem prvně odplivla, tak se ozvala velká salva potlesku, že běloška umí taky plivat.
Kde berete na cesty peníze?
L: Na brigádách v Americe, v Německu. Dříve i o prázdninách, ale teď už většinou cestujeme, takže musíme vydělávat během školního roku. Nakonec, ty cesty až tak drahé nejsou. Nemáme větší náklady tam než doma, spíš menší. Když rozpočítáš například letenku do Afriky na sedm měsíců, vešli jsme se do 200 až 250 korun na den za člověka.
Neplánujete napsat o svých cestách vlastní knihu?
P: Teď každej, kdo jede na dovolenou nebo na safari do Keni na dva tejdny, má potřebu o tom napsat knížku. Když už jsi tu zemi poznal a vidíš, jak ji autoři neznají a celkem mystifikují, tak mě to znechutilo. Hlavně se musíš dostat do Koktejlu. To je taková lobbyistická záležitost. Mně se ty články občas úplně hnusí. Nechápu, jak se tam některé z nich můžou vůbec objevit. Oni mají ke všemu tolik editorů a mají tam faktické chyby. Teď už to je trochu lepší.
L: Koktejl si vychovává svoje pisatele na spisovatelským kurzu. Chodíš k nim do školy, kde tě prej naučí psát. Stojí to sedmdesát tisíc a když to zaplatíš, předplatíš si vlastně, že tam párkrát vyjdeš. Udělají ti reklamu, kdybys něco podniknul.
Nahrávání ...
