Na přelomu milénia po splasknutí bubliny technologických akcí a
následném rozkmitání finančních trhů se měla napříště jejich
volatilita snížit postupnou implementací regulatorních projektů.
Nejdůležitějšími měly být „Basel“ pro banky a „Solvency“ pro
pojišťovny.
První prověrkou účinnosti se stala poslední finanční a ekonomická
krize. Ani jeden z obou stěžejních regulatorních projektů nedokázal před
začátkem krize indikovat problémy a ani posléze identifikovat symptomy
těžce nerovnovážného stavu na finančních trzích.
Finanční a ekonomická krize ovšem dala politikům do rukou argument, že
je třeba ekonomiky a zejména finanční trhy více regulovat, aby se krizové
situace nemohly opakovat. Výsledkem byl silný politický tlak na extenzivní
rozšiřování regulace (nikoliv na její zkvalitnění), a to i přes jejich
evidentní selhání ztlumit, nebo dokonce zabránit minulým krizovým jevům
(krize odstartovala na nejregulovanějším ze všech trhů –
bankovním).
Atmosféru dobře dokresluje skutečnost, že nejprve iniciativně
bazilejský výbor pro dohled nad finančními trhy a posléze i v rámci
nové architektury panevropského dohledu guvernéři centrálních bank a
šéfové regulačních úřadů se dohodli na zpřísnění pravidel pro
bankovní kapitál. Komerční banky budou podle nových pravidel muset držet
větší objem kapitálu. Minimální hodnota ukazatele kapitálové
přiměřenosti stoupne na šest procent ze současných čtyř.
Nová pravidla zvaná Basilej III by měla začít platit postupně od roku
2013. Evropská komise rovněž rozhodla, aby pojišťovny členských zemí
pokračovaly v implementaci fáze Solvency II a mimo jiné zpřísnily
požadavek na kapitálovou přiměřenost k do pojištění přijímaným
rizikům. To se může stát likvidačním faktorem pro menší
pojišťovny.
V září byly na zasedání ministrů financí zemí EU schváleny tři
nové panevropské vrcholné regulatorní orgány pro finanční trhy. Pro
jejich vznik nakonec hlasoval i český zástupce. Přitom stanovisko ČR
formulované Českou národní bankou obsahovalo řadu zásadních výhrad
k připravované implementaci.
Nejzávažnější z nich byla výhrada k opuštění jednoho
z nejdůležitějších principů – principu souladu pravomoci a
odpovědnosti. Nově vytvořené orgány nadnárodního dohledu získávají
poměrně rozsáhlé pravomoci, ovšem odpovědnost za defaulty na finančních
trzích zůstává na národních regulátorech. Se svými výhradami ale
nakonec zůstala ČR jako jediná, takže setrvávání na odmítavém
stanovisku k stěžejním partiím koncepce nového dohledu
ztratilo smysl.
Zastánci nové dohledové architektury (čtyři nové instituce, z nichž
tři budou dohlížet na banky, pojišťovny a finanční trhy, čtvrtá bude
sledovat vznik případných rizik ve státech EU pro unijní ekonomiku) a
pokračování v implementaci regulatorních projektů tvrdí, že zabrání
opakování finanční krize z let 2008 a 2009. To se zdá být jak
z hlediska metodologie věd, tak z hlediska selhání regulace v krizových
letech jako tvrzení přinejmenším silně kontraverzní, osobně myslím, že
neopodstatněné.
