Souborné zkoušky samy o sobě nejsou příliš zábavnou záležitostí. Mnoho dnů strávených nad knihami a vidina důkladného proklepání získaných vědomostí obvykle nepůsobí na studentovu psychiku právě blahodárně. Člověk pak chce mít tu událost co nejrychleji z krku a mít opět klid v duši. S tím ale v poslední době příliš počítat nemůže.
Souborné zkoušky samy o sobě nejsou příliš zábavnou záležitostí. Mnoho dnů strávených nad knihami a vidina důkladného proklepání získaných vědomostí obvykle nepůsobí na studentovu psychiku právě blahodárně. Člověk pak chce mít tu událost co nejrychleji z krku a mít opět klid v duši. S tím ale v poslední době příliš počítat nemůže. Stává se totiž nepsaným pravidlem, že si katedry po absolvování písemné části zkoušky studenty ještě pár dnů (nebo i týdnů) na pomyslném skřipci nejistoty podrží.
Sám jsem to zažil několikrát. „Bakule“ z financí, kde si člověk čekání na výsledek opravdu vychutná. Ortel je nad ním vynesen až po mnoha dnech čekání přímo zkoušejícím. Do té doby může student o počtu získaných bodů skutečně jen filosofovat, protože oblíbený zaškrtávací test z „emtépéčka“ je skutečná loterie. Pak přišla „souborka“ ze statistiky. Čekání několik dnů, které mi kromě psychické újmy způsobilo ještě několik dalších problémů. Například mi ukradlo několik cenných dní, které jsem potřeboval věnovat další kumulované zkoušce, která se konala o deset dnů později. Odsunutí ústní části také způsobilo problém s ubytováním v době, kdy už jsem neměl kolej. Celá veleakce se tím prodražila minimálně o několik set korun. A naposledy to byla angličtina. Týdenní rozvláčnění v průběhu semestru také není to pravé ořechové. Představa, že už se člověk nemusí znovu učit, protože to má přece už všechno v hlavě, je v systému zkoušení nabiflovaných definic přijatelná jen pro osoby s fotografickou pamětí.
A proč to všechno? Nedokáží si katedry v době vypsání termínů naplánovat na týž den také dostatek kapacit na ústní zakončení? Asi dokáží, ale to by stálo o něco víc energie a času. Že se tak ale vyplýtvá mnohonásobek času a energie studentů, nikoho příliš nezajímá. Škola tu většinou stále ještě není pro studenty ale naopak.
Argument, že týdenní čekání je způsobené delší a tím pádem kvalitnější opravou, také neobstojí, neboť například při statistice byly testy opraveny týž den, ale zkoušelo se mnohem později. Oproti tomu při zkoušce z podnikového hospodářství, kde se píší písemky tři a všechny poměrně náročné, zvládla katedra opravit a odzkoušet adepty prakticky během dopoledne. Zkrátka – když se chce, všechno jde.
To vše by se ale nakonec dalo překousnout, člověk v životě zažije mnohem horší věci. Dá se pochopit i to, že se občas objektivní důvody pro popsané jednání kateder opravdu najdou. Co mi na tom všem nejvíc vadí, je právě přístup mnoha vyučujících ke studentům. S nimi, jakožto osobami krajně podezřelými, obvykle podvodníky, kteří navíc okrádají vyučující o drahocenný čas, je třeba podle toho jednat. Žádné vysvětlování, hledání kompromisu. Věc se prostě oznámí. Pokud se studentovi termín nehodí, jedinou náplastí je nesmyslná neschopenka, zakoupená nejlépe od nějaké úřednice s titulem „MUDr.“ V této souvislosti se mi ohromně líbil výrok jednoho vyučujícího k tomuto problému. Škola se podle něj ke studentům chová prostě podle toho, s jakou benevolencí k ní oni přistupují. Zkrátka, pokud naší alma mater necháme, aby po nás šlapala, vlastně se jí ani nedivím, že to skutečně dělá.
