Systémy financování vysokoškolského vzdělání jsou celosvětově dosti rozmanité. V některých zemích platí studenti na školném z našeho pohledu astronomické částky, někde naopak studují zdánlivě bezplatně, na účet státu.
Systémy financování vysokoškolského vzdělání jsou celosvětově dosti rozmanité. V některých zemích platí studenti na školném z našeho pohledu astronomické částky, někde naopak studují zdánlivě bezplatně, na účet státu.
Otázka zda by se mělo za vysokoškolské (obecně terciární) vzdělání platit, jak se zdá, netrápí pouze studenty, představitele škol a politiky v České republice. Jde o problém, na který narazily vlády všech států s rozvinutým vysokým školstvím, ať už před třemi sty lety či teprve v nedávné minulosti. Zdá se, že určujícími faktory pro zpoplatnění studia jsou především tradice, ekonomická vyspělost a míra daňové zátěže. Neplatí to však obecně.
V Evropě panuje ohledně školného značná nejednotnost. V severských zemích, tedy Norsku, Švédsku, Finsku a Dánsku, se školné formálně neplatí a vzdělání je poskytováno zdarma. To je však vykoupeno velmi vysokými daněmi, ze kterých je školství financováno a jenž jsou tedy pouze jinou formou školného – s tím rozdílem, že jej díky přerozdělování platí i ti, kteří na vysoké škole nestudují. Nezdá se však, že by tato skutečnost místním příliš vadila. Jejich spokojenost s veřejnými službami se totiž dle průzkumů pohybuje dlouhodobě nad šedesáti procenty. Podobně se školné neplatí ani ve Francii, která je i přes nedávné poměrně výrazné snížení přímých daní stále zemí s vysokou mírou přerozdělování. Rozdíl je spíše ve spokojenosti lidí – tradice stávkování je u Francouzů známá.
Ve střední Evropě se školné platí málokde, výjimkou je Rakousko a většina spolkových zemí západního Německa. Velmi blízko se školnému přiblížili na Slovensku, návrh zákona však v roce 2004 neprošel druhým čtením. Zdá se však, že trend k alespoň částečné finanční spoluúčasti studenta se projevuje po celé Evropě. Jako projev tohoto trendu můžeme chápat například zavedení školného v pobaltských republikách či nejnověji v Maďarsku. K ostatním členským zemím EU, kde se školné platí, patří Španělsko, Portugalsko, Itálie, země Beneluxu (kromě Lucemburska) a Bulharsko.
Zvláštní kapitolou jsou školské systémy ve Spojeném Království (s výjimkou Skotska) a Irsku. Školné v Británii, které bylo zavedeno až za vlády premiéra Tonyho Blaira (od školního roku 1998/1999), se v současné době pohybuje okolo tří tisíc liber ročně. V Irsku je jeho výše obdobná – dosahuje až 5 tisíc eur. Přesto se zde většina škol drží pouze na hranici rentability. Za povšimnutí stojí reakce studentů na zavedení školného. Negativní postoje totiž do tří let prakticky vymizely.
Zemí, kde je vysoké školství zřejmě v největší míře ovlivněno tržními mechanismy jsou Spojené Státy Americké. Školné na státních univerzitách se pohybuje v rozmezí 10 až 14 tisíc dolarů za rok, na soukromých potom 14 až 30 tisíc dolarů. Samostatnou kategorií jsou pak školy ze známé Ivy League (Harvard, Princeton, Yalle), na nichž školné dosahuje až padesáti tisíc dolarů. Na výši školného má vliv jednak popularita a kvalita školy, ale také množství peněz, kterým přispívá daný stát Unie, a takzvaný především rezidenční princip. Ten v praxi znamená, že student bydlící ve státu, v němž univerzita sídlí, má právo na slevu na školném.
Pro někoho neobvyklou zvyklostí je, že rodiče spoří dětem na studium už od narození. Systém stipendií doplňuje také poměrně široký trh studentských půjček, které jsou většinou velmi nízko úročené a jsou poskytovány státem, bankami či charitativními a nadačními organizacemi. Platí ovšem, že student s jednou půjčkou obvykle nevystačí. Na druhou stranu je zde studentům věnována mnohem větší pozornost, než je zvykem jinde. Školám jde zde hlavně o úspěšnost studenta v budoucím povolání, protože od ní je výše školného většinou odvozena. Vyučující jsou proto se studenty v mnohem užším kontaktu, což jejich výsledkům značně napomáhá. Málokoho tedy překvapí, že 8 z 10 nejlepších univerzit světa podle žebříčku ARWU (Academic Ranking of Word Universities) se nachází v USA.
Úspěšný model financování terciárního vzdělání, jenž je velmi často citován, nalezneme v Austrálii. Od roku 1989 se i zde platí školné, jehož výše se odvíjí od oboru studia. Student má možnost zaplatit jej před začátkem každého semestru (za to je odměněn 25% slevou), nebo splátky odložit. V druhém případě požádá prostřednictvím školy stát o půjčku a je mu založeno konto, na které se mu splátky připisují. Povinnost splácet může nastat ještě v průběhu studia, v případě, že student překročí stanovenou hranici minimální mzdy. Výše splátek je poté odvozena od příjmu a pohybuje se od tří do šesti procent. Tento systém se ve světě těší značné popularitě, zejména pro svou jednoduchost (půjčky nejsou poskytovány přes prostředníky) a efektivitu (škola je motivována k tomu, aby byl absolvent úspěšný, protože pokud nedosáhne minimální mzdy, nemusí dluh splácet).
Trochu jiný pohled na školné nabízí některé rozvojové země Asie, především Čína. Školy zde v touze po uspokojení prudce rostoucí poptávky po vzdělání rozšiřují svá zařízení, na jejichž výstavbu si musí půjčovat. Peníze na splátky poté získávají i nelegálním výběrem školného (nad povolený limit), jehož objem za posledních deset let dosáhl v přepočtu asi 550 miliard korun. Problém je o to větší, že centrální vláda uvolňuje do školství jen velmi omezené množství peněz, díky čemuž vzrůstá korupce, vybírání školného načerno a falšování a prodej diplomů. Naproti tomu školství zemí jako je Japonsko či Jižní Korea se svým pojetím placení poplatků dosti blíží západnímu systému terciárního vzdělání.
Zajímavým faktem je zavedení školného v rozvojových regionech, jenž jsou navíc často předmětem mezinárodní humanitární pomoci. V nejchudších zemích světa jako je například Moldavsko, Kazachstán, Keňa či Uganda se totiž školné platí. Je ovšem otázkou, nakolik je v takovýchto podmínkách efektivní a zda pouze neselektuje bohatší studenty od chudších. Na druhé straně je zde školné často jediným způsobem, jak studium (a to nejen na vysoké škole) financovat. Základním problémem zemí s poplatky za vysokoškolské vzdělání tedy stále zůstává jejich vyvážení vhodným systémem stipendií a půjček tak, aby z finanční účasti profitoval jak student, tak škola.
