Podle psychologů jsou jedny z hlavních způsobů motivace úspěch a
neúspěch. Liší se v tom, že lidé motivovaní úspěchem se dokážou
„dokopat“ k práci díky vidině zdaru, který ji po dokončení úkolu
čeká, zatímco ti druzí se snaží kvůli tomu, že je děsí představa
neúspěchu, selhání.
Jednoduše se to dá představit na příkladu dvou sportovců. Sportovec
motivovaný úspěchem dře, aby vyhrál. Každý den chodí na tréninky
s vidinou sebe samého, jak první vbíhá do cílové rovinky. S představou
má spojené pozitivní pocity jako hrdost na sebe samého, uspokojení,
štěstí. Během tréninku si všímá, jak se zlepšil, jak se mu krátí
čas, jak se mu běhá stále lehčeji. Sportování mu celkově přináší
pozitivní pocity jak fyzické, tak psychické. Na závod přichází
s představou sebe sama, jak šťastný vbíhá první do cíle.
Druhý sportovec je motivovaný neúspěchem. Na tréninky chodí každý den
s pocitem, že musí pořádně máknout, klidně i přes bolest, aby
neprohrál. Během tréninku vidí všechny nedostatky, kterých se dopouští.
Neběžel dost rychle, má špatnou techniku, pomalý start. Jeho výkon se
nezlepšuje tak rychle, jak by měl. Začne si to vyčítat, výčitky časem
přerostou v sebepohrdání. Na závod dorazí s obrovských strachem, že
nevyhraje. Kdo z těch dvou se asi lépe vyrovná se zklamáním a kdo má
zdravější vztah k výhře?
Stále převažuje strach ze selhání
Motivace neúspěchem může být mnohem silnější než motivace
úspěchem. Člověk se přece také snaží víc, když utíká před lvem,
než když honí bažanta. V podvědomí zabudovaný strach z toho, jak bude
vypadat, když něco nezvládne, dokáže člověka ochromit natolik, že
potlačí přirozené instinkty jako spánek nebo hlad. Dřu celý den a dřu
celou noc, nemůžu být přece jediný, kdo tu zkoušku nezvládne. A když
jsem pak u zkoušky nejlepší? Tak dobrý, neztrapnil jsem se…
Díky tomuto druhu motivace lidé často dosáhnou vysokých cílů, které
si nastaví. Jsou z nich premianti, potom manažeři, potom šéfové, potom
pracháči. Dosáhnou všeho, všechno dokázali, všechno splnili. Ale ten
vtíravý pocit, že musí stále něco dokazovat, nezmizí. A tak si stanoví
nové cíle, chtějí víc, méně odpočívají, unaví se, přepracují se,
vyhoří. I když se jim podaří se ze syndromu vyhoření dostat a změní
svůj životní styl, svých podvědomých strachů se málokdy zbaví.
Mnohem zdravější je motivace úspěchem. Bohužel, díky
historicko-sociálním vlivům je většina lidí žijících
v post-socialistických zemích motivována právě strachem ze selhání.
Oproti tomu jsou národy, které svým dětem od malička říkají, že to
zvládnou. Takoví lidé jsou pak sebevědomější, dravější, a ačkoliv
třeba objektivně nedosahují kvalit lidí motivovaných neúspěchem, díky
lepšímu nastavení mysli mohou mířit vysoko a přitom si zachovat duševní
i fyzické zdraví.
Pokud jste jedním z těch, které dokáže k práci donutit spíše strach
(a prý je nás většina), je důležité si to v první řadě uvědomit.
Zkoumáním vlastního chování a prožívání můžeme odhalit skryté
návyky, které nám prozradí mnoho o nás samých. Jakmile o sobě víte,
že vás motivuje strach z neúspěchu, můžete udělat dvě věci. Můžete
se rozhodnout, že strach je přece nejsilnější pohon na světě a využít
jej pro raketový vzestup. Jenom pozor, aby vám palivo nevyhořelo dřív, než
se dostanete nad oblaka. Druhou možností je postavit se vlastnímu strachu a
vzít si z tohoto druhu motivace pouze její sílu. V mysli můžeme sami sebe
přenastavit. Motivovat nás pak bude myšlenka, že dosáhneme toho, co chceme,
protože nám to dělá radost, přináší úspěch a štěstí. A ve
skutečnosti je to mnohem méně těžké, než si představujete.
ČTĚTE TAKÉ:
