Studentský list III/2001 se v článku „Dejte si pohov…“ zabývá problematikou termínů na BZK a SZZ, a to jednak v podobě vlastního šetření, jednak cituje (snad reprezentativní ?) názory studentů. V článku se mj. hovoří o zkouškách z ekonomie. Není zde sice výslovně uvedena kat. makroekonomie, zajišťujeme však cca 40 % těchto zkoušek.
Studentský list III/2001 se v článku „Dejte si pohov…“ zabývá problematikou termínů na BZK a SZZ, a to jednak v podobě vlastního šetření, jednak cituje (snad reprezentativní ?) názory studentů. V článku se mj. hovoří o zkouškách z ekonomie. Není zde sice výslovně uvedena kat. makroekonomie, zajišťujeme však cca 40 % těchto zkoušek. Navíc tím zároveň zareaguji na názory, objevující se v tomto směru ve studentských newsech na internetu. Chci se vyjádřit ke dvěma problémům.
Za prvé: kapacity termínů, jejich rozložení a využití. Podle statistiky naší katedry za uplynulých 6 semestrů (současného do 20. 4. 01) jsou naše vypsané termíny na BZK v průměru obsazeny ze 70 %, z toho se však 21 % přihlášených studentů nedostaví, takže nabízené kapacity jsou nakonec využity v průměru z 55 % – např. v posledním zimním semestru dokonce jen ze 48 % (u SZK analogicky: 80 %, 19 %, 65 % a 60 %). Z celkových kapacit byla v průměru v předchozích pěti semestrech u BZK polovina nabídky během výuky včetně září (více v ZS), polovina ve zkouškových obdobích (více v LS), u SZZ analogicky 58 % a 42 % , se stejnými asymetriemi v semestrech. A nakonec k rozložení termínů během zkouškového období: v průměru 36 % kapacit BZK jsme nabízeli v jediném posledním týdnu zkouškového období, v případě SZZ dokonce 62 % v posledním týdnu zkouškového období vymezeném harmonogramem výuky. Obdobné výsledky s termíny má také kat. mikroekonomie. Tolik fakta k názorům vysloveným obecně ke zkouškám (nejen z ekonomie) „termíny nejsou“, „během roku … nevypíšou termíny“ a „termíny jsou v naprosto nevhodný čas“. Určitě většina kateder (nejen makroekonomie) vychází z toho, že celé období výuky je přípravou na zkoušku, nejen závěrečné shrnující opakování ve zkouškovém období. To ovšem předpokládá závažný požadavek, totiž náročné průběžné profesionální studium. Pak by se jistě termíny obsazovaly plynule a nebylo by třeba termíny kumulovat co nejpozději a často zbytečně blokovat.
Za druhé: závažnější problém spatřuji v katastrofální etice, s jakou řada studentů přistupuje ke studiu. Pokud student, kterému z jakýchkoliv důvodů vznikne mezera mezi zkouškami, nepovažuje za potřebné opakování, další přípravu, konzultace apod. (o soukromém studiu navíc ani nemluvě) a reaguje stylem „dejte si pohov, jedu na hory, mám volno“, pak by si měl, podle mého názoru, udělat od vysoké školy a studia, financovaného daňovými poplatníky, volno natrvalo a nezabírat místo jiným. Urychleně by ho měl následovat i student, rozhořčující se nad „nedávným zákazem a znemožněním výměny či prodeje termínu“, konkrétně z ekonomie (což je již veřejnou ostudou naší školy, viz Právo 14. 12. 00).
Problém zkoušek skutečně vyžaduje zásadního řešení. Nelze však při něm zůstat jen u sledování počtu a struktury termínů a jejich kritiky. Na místě je důkladná analýza způsobu práce obou stran, subjektivních představ a zájmů
a jejich rozpor s objektivními možnostmi a podmínkami.
Mojmír Helísek
zást. ved. kat. makroekonomie
