Tuchlovický festival počtrnácté
NezařazenéVšechno je jednou poprvé, tak už to na světě chodí. A mnohé věci se také opakují. Zatímco první zážitky jsou většinou silné a strhující, postupem času si člověk navykne prakticky na všechno a začne to považovat za běžnou věc.
Všechno je jednou poprvé, tak už to na světě chodí. A mnohé věci se také opakují. Zatímco první zážitky jsou většinou silné a strhující, postupem času si člověk navykne prakticky na všechno a začne to považovat za běžnou věc.
Stejné je to s tuchlovickým festivalem nebo s naším milým svatojánským pásmem. Kdo vidí Svatojánskou poprvé a patří mezi lidi, které má zasáhnout, nechává se strhnout ohňostrojem nápadů a kouzlem čarovné noci. Až podruhé a potřetí si všímá detailů, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Stejně tak tuchlovický festival, který se konal letos už po čtrnácté, máme všichni rok předem zapsaný ve svých diářích.
K zážitkům opakujícím se a opakovaným se lze postavit dvěma různými způsoby. Zase Tuchlovice. A nic se nezměnilo. Co tam budeme hrát, Svatojánskou? To napadne skoro každého. Jenže zvyk a tradice neznamenají nudu, ale také oporu, jistotu, na kterou se dá spolehnout.
A tak jsme i letos vyrazili do Tuchlovic. I letos jsme dostali zavařovačku plnou vynikajících utopenců. I letos jsme se převlékli v příjemné tuchlovické škole, i letos rozpohybovali dopoledne. I letos jsme mohli jezdit na pouťových atrakcích v kroji a vystřelit si růži. I letos jsme si popovídali s našimi milými známými, z Mělníka, z Rosénky, z Tuchlovic. A zlí jazykové mohou dodat, že i letos pršelo.
Vše jakoby při starém, ale samozřejmě vše nové, jiné. Stejně jako ona Svatojánská. S novým Markovým úvodem. Poctivě nacvičená v tělocvičně i v učebně výtvarné výchovy. Zasazená do studené květnové noci – a fungující. Bílé pozadí tuchlovického pódia a skvělé osvětlování Jirky Svobody způsobilo hru stínů, která dala té pohádce nové kouzlo (a tím překonala falešnosti i škobrtnutí).
Večerní hraní je už něco nad plán. Vloni jsme tu nemohli přespávat, a tak vynechávám ono „i letos“ pro náš oblíbený internát, zpívání a tancování na chodbě se zajímavými a sympatickými Východočechy i nedělní koláčky, tradiční součást tuchlovické snídaně. Neděle pak patří dětem, a tam to „i letos“ také nejde použít, vždyť dětské soubory se mění každý rok. Hraní pro ně a s nimi bylo jedním z nejpříjemnějších zážitků.
Tuchlovický festival není velký. Skutečně se tam každý rok setkáváme s podobnými lidmi, a zpíváme podobné písničky. Ale je náš, a veliký dík patří všem, kdo do organizace tohoto malého svátku dávají velký kus sebe.
A tak si na zdi svých domů, bytů a kolejí odvážíme letošní novinku – festivalové závěsné kalendáře začínající a končící květnem a při pohledu na ně už se těšíme na ty další, už patnácté Tuchlovice.
Nahrávání ...
