Ve svých poznámkách, které jsem vytvořil při přednáškách ze základů účetnictví, mám třikrát podtrženou větu, která říká něco o tom, že hlavním cílem účetnictví je podat pravdivý a nezkreslený obraz o hospodaření účetní jednotky.
Ve svých poznámkách, které jsem vytvořil při přednáškách ze základů účetnictví, mám třikrát podtrženou větu, která říká něco o tom, že hlavním cílem účetnictví je podat pravdivý a nezkreslený obraz o hospodaření účetní jednotky. Čte se to krásně, ale už Goethe říkal ono omšelé klišé o šedivé teorii a zeleném stromu života. Mně po několika letech, které uplynuly od doby, kdy jsem tuto větu zapsal se slavnostním výrazem ve tváři do svých poznámek jako nezpochybnitelné dogma, nezbylo než s ním souhlasit.
Nevím totiž, jak jinak si mám vysvětlit rozpor mezi tím, co přednášejí přední odborníci na účetnictví v posluchárnách VŠE a tím, co se ve skutečnosti odehrává v účetnictví školy, resp. její organizační součásti – Správy účelových zařízení. Pregnantně to vyjádřil jeden nejmenovaný zdroj z Akademického senátu VŠE, který na moji otázku o hospodaření SÚZ odpověděl: „Hospodaření SÚZ nelze již více období nazvat hospodařením.“ Těžko asi jinak popsat stav, který na SÚZ panuje, kdy tato instituce vlastně ani neví, jaké jsou skutečné náklady na jedno lůžko na jednotlivých kolejích a cena kolejného se tak stanovuje mechanismy obyčejnému smrtelníkovi nepochopitelnými. Stejně tak není nikdo schopen říci, jaký je skutečný hospodářský výsledek té které koleje, protože peníze se mezi nimi přesouvají zcela volně a bez možnosti zpětné kontroly tak, aby v závěru všechny koleje dosáhly „přiměřeného“ hospodářského výsledku. Podobné toky fungují mezi kolejemi (které jsou ziskové) a menzou v Italské ulici (která je naopak chronicky ztrátová) – všichni, kteří bydlí na kolejích, tak částí svého kolejného dotují provoz menzy.
Jaké jsou důsledky tohoto stavu pro nás, pro studenty? V první řadě není nikdo schopen říci, co se vlastně děje s penězi, které zaplatíme, ať už jako kolejné nebo ve formě plateb za obědy. Ze strany SÚZ, byť je částečně placena z našich peněz, není vůbec žádná snaha o veřejnou kontrolovatelnost. Přesuny prostředků podle vůle lidí ze SÚZ nevytvářejí žádné tlaky na to, aby se SÚZ začala konečně chovat efektivně – málokdo ví, že kromě dvaceti korun, které zaplatíme za jeden oběd, doplácí dalších bezmála třicet stát. A za padesát korun se už člověk nají i v Praze a to s podstatně lepším servisem, než jaký poskytuje naše menza. Faktická neevidence hospodaření jednotlivých kolejí znemožňuje přizpůsobit cenu kolejného kvalitě bydlení – dnes proto platí stejnou částku ti, kteří bydlí na zrekonstruované Rooseveltově koleji, i ti, kteří si užívají komfortu Jarova C. A tak bych mohl pokračovat…
Proč vlastně chrastím tímto kostlivcem v pomyslné skříni a probouzím ho tak z jeho několikaletého letargického spánku? Mám-li být upřímný, vyprovokovala mě k tomu říjnová debata o financování vysokých škol. Jsem poslední, kdo by vysokým školám upíral právo na ony slíbené dvě miliardy. Spíš jsem si položil pro někoho možná kacířskou myšlenku, která v této diskusi na straně VŠ dosud nikoho nenapadla a pokud napadla, nejspíš se s ní bál přijít na světlo: Opravdu dělají české vysoké školy všechno pro to, aby využívaly svěřené prostředky efektivně? Mají tedy vůbec právo požadovat další díl z koláče zvaného státní rozpočet na úkor někoho jiného? Pro vaši představu – jenom rukama SÚZ VŠE projde ročně přibližně 50 milionů korun státních dotací a opravdu si nedělám iluze, že by to na kterékoliv jiné české veřejné vysoké škole bylo lepší. Vím, že problém nehospodárnosti je vlastní všem institucím bez konkrétního vlastníka, ale to není důvod, proč se s tím smířit. I když je možná jednodušší začít vyhrožovat demonstracemi, než si pořádně zamést před vlastním prahem.
Pavel Chalupníček
e-mail: xchap11@vse.cz
