V Americe je student rovnocenným partnerem učitele
RozhovoryPobyt na vysoké škole v zahraničí přináší obrovské zkušenosti, mnoho poznatků a mimo jiné i změnu v myšlení. Josef Tomek, student VŠE, před několika lety odcestoval studovat do USA, kde byl rok jedním ze studentů University of Wisconsin. Dnes, po návratu na VŠE, srovnává a hodnotí školský systém u nás a za oceánem.
Pobyt na vysoké škole v zahraničí přináší obrovské zkušenosti, mnoho poznatků a mimo jiné i změnu v myšlení. Josef Tomek, student VŠE, před několika lety odcestoval studovat do USA, kde byl rok jedním ze studentů University of Wisconsin. Dnes, po návratu na VŠE, srovnává a hodnotí školský systém u nás a za oceánem.
Jak ses do Států dostal? Přes nějakou agenturu, nebo jen tak na vlastní pěst?
Bylo to tak nějak napůl. Přes agenturu jsem tam nejel, k tomu bych se asi ani neodvážil. Kdysi jsem se dozvěděl, že mám za oceánem někoho příbuzného, tak jsem jim napsal a oni odepsali, že můžu na pár týdnů přijet. Sbalil jsem si pár knížek, pas a peníze a šel si koupit letenku.
Přijet do cizího, neznámého prostředí a rozhodnout se kam jít a co udělat – to asi není jednoduchá věc. Podle čeho sis školu vybíral? Věděl jsi, kam se máš obrátit?
Ve městě, kde jsem bydlel, se nacházely dvě vysoké školy. To jsem zjistil ze Zlatých stránek. V Americe jsou dva druhy vysokých škol. Vysoká typu „college” je většinou technicky zaměřená a výuka je přizpůsobená potřebám praxe. Proto do takové školy nechodí jenom studentíci ze střední, ale klidně i dospěláci v produktivním věku. Je to typ školy, ve které se učí konkrétní věci, použitelné v praxi, na vysokoškolské úrovni. Rozhodně se nejedná o úroveň naší průmyslovky. Kdyby byly takové školy i u nás, přispělo by to určitě ke snížení nezaměstnanosti. Vysoká typu „university” je více podobná našim školám. Jedná se o klasickou vysokou školu, kam se většinou hlásí středoškoláci. Výuka je v prvních ročnících zaměřena na teorii, později i na praxi. Já jsem se přihlásil na “college”. Nemohl jsem si vybírat podle typu, ale především podle ceny. Vybral jsem si, pochopitelně, tu levnější. Prakticky jsem to udělal tak, že jsem přišel k velice milé a usmívající se studijní, která za mě vyplnila hromadu formulářů a bylo to.
Skládají se v Americe při vstupu na VŠ přijímačky?
Ano i ne. Nedělal jsem přijímačky jak je známe od nás, protože ty tam nemají, ale něco dost podobného. Musel jsem podstoupit „placement test” z angličtiny, matematiky a ještě z něčeho, ale to jsem už zapomněl. Jeho úroveň byla celkem slušná. Chtěli například i jednodušší integrály. Tou dobou jsem měl po prvním ročníku na VŠE, takže mi to větší obtíže nečinilo. Jít tam po střední, tak nevím nevím… Když se v Americe člověk hlásí na vysokou (jakoukoliv), berou se v úvahu všechny jeho dosavadní výsledky. Na střední škole sbírá student místo známek body, které se mu nakonec sečtou a podle nich je pak přijat nebo nepřijat na vysokou. V hodnocení jsou zohledněny i různé zájmové aktivity. Člověk musí honit kariéru už od dětství. Rozhodně to nejde jako u nás, kde je možné maturitou prolézt jen tak tak a pak se všechno naučit extra na přijímačky. Nicméně, pokud je na tom někdo se svým prospěchem na střední špatně, má možnost se ukázat v přijímacím testu. Tuhle možnost ovšem nenabízí každá škola.
Na kolik tě studium přišlo?
Za jeden kredit jsem platil asi $70. Na vedlejší universitě, kde jsem měl taky pár kurzů, to bylo asi $170 za kredit. Jen pro představu – normální prací, například jako prodavač v obchodě, si student přijde asi na $8 hrubého za hodinu. Ke školnému je nutno sem tam připočíst poplatek za nějaký administrativní úkon, například za podání žádosti, a hlavně peníze za knížky. Učebnice jsou hodně drahé a při výuce se opravdu používají.
Kde berou studenti peníze? 170 dolarů za kredit – to je vážně dost.
Většinou celé léto pracují. Na kola, pod stan, na vodu nebo k moři nejezdí, takže jdou pracovat. Druhou možností je půjčka. Studentovi s dobrými výsledky banka ráda půjčí, protože ví, že se jí to vyplatí. A za lidský úrok! Občas dokonce i bezúročně – student, to je budoucí bonitní zákazník. Diplom z americké univerzity má cenu zlata a ne cenu spadaného listí jako u nás. Ti nejlepší mají možnost požádat o stipendium. Sociálně slabší dostanou podporu od státu.
Jaký byl studijní systém? Slyšel jsem, že na mnoha vysokých v západním světě používají kredity jako u nás.
Snad asi na všech školách, o kterých jsem se doslechl, mají kreditní systém jaký známe od nás ze školy. Rozdíl je v tom, že někde jsou kruhy a někde je to víc individuální. Já jsem měl štěstí, že jsem téměř celý rok chodil na všechny předměty se stejnými lidmi.
Na vaší škole nebyly masové přednášky a cvičení jako na VŠE?
To rozhodně ne. Nezažil jsem hodinu, kde by bylo víc než 20 lidí. Měl jsem dokonce předmět, na který nás chodilo jen 6, ale to je asi tím, že jsem měl hodně kurzů o počítačích. Masové přednášky nejsou. Protože se na všech školách platí tučné školné, nemohla by si škola dovolit, aby snižovala kvalitu výuky takovým způsobem. Tam školy pochopily, že mají mezi sebou konkurenci a jde jim o dobrou pověst. Student je na prvním místě.
Škola typu „velkovýrobna studentů” ti asi moc nesedí. Nemá cenu skrývat, že VŠE nemá příliš dobrou pověst co se týče mezilidských vztahů. Jaký je vztah studentů k vlastní škole v Americe? Jsou Američané patrioti i pokud jde o školu?
Sice mám zkušenosti jen ze dvou škol, ale mohu potvrdit, že na svoji školu nedá nikdo dopustit, pokud mluvíme o těch lepších školách. Možná je to díky jejich výchově. Američané jsou hodně patrioti a jsou k tomu vedení už od malička. Je v tom i vztah školy ke studentovi, chování a úroveň pedagogů, možnosti, které škola dává studentovi, fakt, že se všichni na sebe usmívají… od všeho trochu. Vliv má i prostředí. Areál univerzity byl postaven tak, že všechno – posluchárny, učebny, laboratoře, kantýny, koleje, sportovní centrum – bylo u sebe, a tak byli studenti většinou tak nějak spolu, i když jich tam byly tisíce. Vykouknul jsem z jednoho okna a viděl, jak někdo hraje volejbal, pak jsem se podíval doprava a viděl skupinku hrající na kytaru u ohně. Podíval jsem se doleva a zahlédl kamarády hrající tenis. Na kuželkách nebo u kulečníku jsem taky většinou někoho znal.
Říkal jsi, že školy mají mezi sebou ostrou konkurenci. Nejde jim občas víc o peníze než o kvalitu studia?
To rozhodně ne. Škola sice bojuje o studenta, aby získala peníze, ale kdyby přijímala ty méně nadané, snižovalo by to její úroveň a tím i pověst. Každá láká co nejvíce studentů, ale zároveň si i vybírá podle svých kritérií ty nejlepší. Opravdu funguje přímý vztah mezi kvalitou školy a školným. Čím lepší škola, tím dražší.
Jaký je obecně vztah mezi pedagogem a studentem?
To je zřejmě ten největší rozdíl mezi naší a americkou školou. Tam je student rovnocenný partner. Nemusí před semestrem obcházet dveře kantorů, aby si zjistil tituly. Když něco navrhne, kantor s ním argumentuje dokud ho nepřesvědčí. A když ho nepřesvědčí, tak alespoň uzná jeho argumenty. Kantor je od toho, aby ukázal studentovi tu správnou cestu. Na druhou stranu, američtí studenti jsou mnohem aktivnější. Hodina je vedena formou řízeného dialogu. Studenti se nestydí zvednout ruku a něco říct, byť by to byla ta největší blbost. To je taky dáno výchovou. Maminky neutišují dětičky, aby byly ticho v čekárně u doktorky, aby nezlobily v tramvaji… Když dětičky dospějí, jsou pak sebevědomější a otevřenější.
Jak bys srovnal náročnost studia na americké a české škole?
Tam se klade velký důraz na samostatnou práci. Musel jsem se většinou připravovat z hodiny na hodinu. Na konci semestru po nás chtěli nějakou práci. Probere se toho mnohem míň, ale důkladněji a kvalitněji. Když se něco naučím, tak to umím a ne že mi to vyletí za půl hodiny po písemce z hlavy. Hodiny nejsou tolik ve spěchu jako u nás.
Jak studenti pedagogy oslovují?
Jednoduše, Mr. nebo Mrs. X. Převedeno do češtiny: pane nebo paní X.
Co technické vybavení v učebnách a ve škole?
K dispozici je cokoliv, co je žádáno. Platí se školné, takže přijít do třídy a říct, že tento týden nefunguje kopírka… to nejde. Obří knihovna, sportovní centrum s posilovnou, tenisové kurty, squash centrum, posilovna, bazén, tělocvičny, atletická dráha… Mám ještě pokračovat? Univerzita měla sice kolem 8 000 studentů, ale podle velikosti areálu, vybavení a počtu budov byla asi 3x větší než VŠE. Například když jsem se učil na zkoušky z Novellu, měl jsem k dispozici laboratoř s deseti počítači a stavěl jsem síť. Sám a nikdo mě nehlídal. Byl jsem ve škole od rána do pozdních večerních hodin a pracovníci v “techlabu” (centrum pro výpočetní techniku – pozn. aut.) mi ochotně poskytli všechno, co jsem potřeboval. Možná byli rádi, když jim z toho utřu prach. Nikoho ani nenapadlo, že bych něco zcizil. Když jsem odpálil čip, přiznal jsem to. V knihovně, která byla velká asi jako naše stará budova a měla několik set tisíc knih, jsem trávil dny a noci. Bez front a s ochotnými knihovnicemi přitažlivého věku.
Bylo něco, co se ti nelíbilo?
Nejdřív bych se zmínil o tom, co se mi líbilo. Přístup kantorů ke studentům, všude čisto, hlavně čisté toalety. Zajímavé je, že jsem tam nikdy neviděl uklízečku. Nikde, nikdy, žádné fronty. Tam vůbec bylo vždy nějak prázdno. Tím, že byl školní areál tak rozlehlý, se všichni jaksi rozprchli a na chodbách bylo lidí jako na VŠE v pátek odpoledne. Věcí, které se mi nelíbily, bylo hodně a hlavně by měly větší váhu v konečném hodnocení. Americká kuchyně za moc nestojí, takže po roce burgrů, pizzy a špaget jsem se těšil na českou kuchyni. Navíc tam není mnoho hospod a pivo ti do jednadvaceti let nenalejí, ani kdyby ses upsal ďáblu. Většina veřejných budov má málo nebo žádná okna, takže po tom roce u počítačů a pod zářivkami jsem si pěkně zkazil oči. Nejhorší bylo, že v Americe člověk nemá co dělat odpoledne po výuce. A myslím to vážně, když říkám, že nemá. Ve škole sice bylo zábavy spousta, ale mimo školu mrtvo. Projet se na kole – nelze. Projít se ve městě, na pivo, na kulečník do hospody, do divadla, na ryby, jet na hory, jít se koupat do zatopeného lomu – to všechno je tam cizí a neexistující. Lidé mají k sobě trochu dál, vytvořit partu několika kamarádů a kamarádek a společně jet pod stan na hory – to jde těžko.
Uvažuješ o návratu na studia do Států? Co bys doporučil těm, kteří o tom přemýšlejí?
V Americe se dá buď studovat, nebo jen pracovat. Nic víc, nic míň. Zkušenost je to vynikající. Člověk začne úplně jinak myslet. Řekl bych, že víc kapitalisticky a poctivěji. Naučí se vidět nedokonalosti a dokáže pak ve všem nalézt práci. Naučí se pracovat, vážit si hodnot a ne jen myslet, jak někoho podvést nebo něco ukrást. To by u nás potřebovalo víc lidí. Myslím si, že jakákoliv škola v zahraničí dá člověku opravdu hodně zkušeností. Jak už jsem řekl, tam má diplom z vysoké cenu zlata. U nás si tím tak jistý nejsem.
(jméno studenta bylo na jeho žádost změněno – pozn. aut.)
Nahrávání ...
