Vezměte nádhernou krajinu a udělejte do ní rýhu obří kudlou. Sice se
zacelí, ale po ráně zbude jizva. Poloniny na Podkarpatské Rusi jich mají
plno. V podzemí tu vede ropovod Družba. Kdyby ještě žil Nikola Šuhaj
z Koločavy, určitě by si něco ruské ropy ulil pro sebe. Jeli jsme se
podívat na jeho hrob.
Autobus si to ševelí přímo
na východ, bílé čáry na silnici povídají něco morseovkou, které nikdo
nerozumí, a my skláníme hlavy ke kopiím map a snažíme se z nich vyčíst,
jak vypadá ten kousek Ukrajiny, ten kousek předválečného Československa,
ten kousek země, kde odjakživa vládli loupežníci, ten kousek s tolika
jmény. Deset dní se budeme toulat poloninami Podkarpatské Rusi. „Posuň si
ručičky o hodinu dopředu a kalendář nalistuj o padesát let zpátky,“
slyšeli jsme před cestou. Hned za čárou mezi Slovenskem a Ukrajinou stojí
pět metrů vysoká socha vojáka, stojí rozkročený, jako kdyby močil. Ale
třímá v ruce prapor revoluce a výhružně hledí na západ.
Dusné ticho pralesů
Husté lesy, průzračné
potoky, studánky s minerálkou, nekonečné horizonty vlnících se zelených
hřbetů. Do našeho ufuněného dusání s dvacetikilovými batohy cinkají
stáda ovcí a krav. Sem tam prohodíme řeč s bačou, vyměníme cigaretu za
dobrou radu, popíjíme mléko z otlučených bandasek, uždibujeme z urdy,
ovčího tvarohu. „Zde ještě žije Bůh. V dusném tichu pralesů žije
ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy
a v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení
pastýřů svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun starých stromů,
pije dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě
rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči
slunečnic,“ čtu v románu Nikola Šuhaj loupežník od Ivana Olbrachta.
V horách a údolích jsme teď i my a doufáme, že si s medvědy hrát
nebudeme. Putujeme přes horu Pop Ivan, kde se nachází vydrancovaná
astronomická observatoř, přes pár dalších „skoro“ dvoutisícovek po
stopách hraničních patníků až k Hoverle, nejvyšší hoře Ukrajiny.
Všude okolo jsou patrné bunkry a zákopy z dob první světové války.
2061 metrů vysoká hora se doslova vytahuje nad ostatní. Druhý den
navštěvujeme Jasiňu, nejvýchodnější vesnici tehdejší ČSR,
Usť-Čornou, centrální bod dřevařské úzkokolejky, která ale několikrát
vzala za své během ničivých povodní a večer konečně přijíždíme do
vesnice, bez které by byla Podkarpatská Rus
jenom nápis na mapě.
Česko versus
Koločava
Hrajeme s místními kluky
fotbal. Zpočátku hrajeme promíchaně, ale pak k nám přijuchá ten
nejušmudlanější: „Vy Čechy proti nám, Ukrajina!“ Děti jásají,
zatínají pěsti a rázem jich tu je dvakrát tolik. Začínáme se potit.
Hraje proti nám asi patnáct kloučků. Čím menší, tím rychlejší. Druhá
půlka se už hrála za tmy. Když jsme byli na Ukrajině, tak se od deváté
večer do jedenácté vypínal proud. Jestli z ekonomického hlediska, nebo
kvůli zvyšování populace, není jasné. Ráno navštěvujeme muzeum Ivana
Olbrachta, kterého si tady velice váží a které se v poslední době
těší velkému zájmu. Muzeum je ve zdejší škole, na jejímž pozemku
stanujeme. Víc než nad muzeem žasneme nad zařízením budovy. Obrovský
objekt připomíná kasárna, dveře bez klik, jen jedno umyvadlo, dvě díry ve
zdi představují zásuvku. Záchody jsou na zahradě. Deset děr v podlaze
malé dřevěné boudy. Ředitelka muzea ale vypadá zachovale a vede nás do
muzea ateismu v nedalekém řeckokatolickém kostelíku. Bizarní.
Nikola má havaj
A Nikola Šuhaj? Vylez! Kde
jsi, mytizovaný ničemo? Ležíš nad vesnicí Koločava
uprostřed vysokého borůvčí. Na pravoslavném kříži nad hrobem máš
zavěšený modro-bílý havajský věnec. Je ti asi fajn, žádný četník po
tobě už nepase. Výhled máš opravdu skvostný. Hned pod kamenitým
hřbitůvkem stojí monumentální nedostavěný kulturní dům. Padnul Svaz,
padly peníze na dostavění všech megalomanských sovětských objektů. Lidé
tady v Koločavě mají o cihly postaráno. Snad celá ulice je vystavěna
z materiálu kulturního domu. Nad vesnicí je vidět poloninu Krásná. Je
pořád krásná, i když napříč jejími malebnými pastvinami vede deset
metrů široká rýha po ropovodu Družba.
Pár rad k dobru
V horských oblastech můžete
přespat v turbázách, což jsou turistické ubytovny za ceny kolem dvou
stovek českých korun za noc. Tábořištím u měst nebo v blízkosti obcí
se kvůli kriminalitě a nevalné hygieně radši vyhněte. Jednotlivci a malé
skupiny však mohou najít útočiště v soukromí. Větší skupina pak
může sehnat nocleh v kulturních domech nebo školách, v Koločavě se
přespávání ve škole stalo přímo cestovatelskou tradicí. O lidech na
Podkarpatsku obecně platí, že jsou pohostinní a přátelští. Turisté jsou
zde ale stálým cílem různých zlodějů, zejména na trzích. V Užhorodě,
Mukačevě, Chustu, Koločavě, Jasini i jinde je možné zajít do restaurace
nebo alespoň menších bufetů. Ceny jsou pro nás přijatelné, malou večeři
můžete pořídit už za padesát kaček. Ochutnávku šašliku, pelmení,
klasických pirožků, vynikajícího boršče a jiných specialit můžu jen
doporučit. A přivezte si vodku Zakarpatku s papričkou uvnitř!
autor píše články pro CK
Mundo, která pořádá zájezdy na
Zakarpatskou Ukrajinu
Čtěte
také:
