Vedoucí uklízeček publicitu nepotřebuje
Zprávy ze školyPaní Jiřina Kopecká je vedoucí uklízecí čety na VŠE. Dalo by se říct, že má celou školu pod palcem: řídí několik desítek lidí a novinky na škole projednává přímo s vedením. „Ale když dojde na věc, i já si navleču rukavice a popadnu koště,“ říká hned ze začátku našeho rozhovoru a už se žene k uklízecímu vozíku se smetáky, hadry a kyblíky. Hned mi dává hádat, který saponát patří na záchodky. Podle jejího výrazu bych nejspíš u přijímacího pohovoru neuspěla.
Paní Jiřina Kopecká je vedoucí uklízecí čety na VŠE. Dalo by se říct, že má celou školu pod palcem: řídí několik desítek lidí a novinky na škole projednává přímo s vedením. „Ale když dojde na věc, i já si navleču rukavice a popadnu koště,“ říká hned ze začátku našeho rozhovoru a už se žene k uklízecímu vozíku se smetáky, hadry a kyblíky.
Hned mi dává hádat, který saponát patří na záchodky. Podle jejího výrazu bych nejspíš u přijímacího pohovoru neuspěla. Na dotaz, kdy je ve škole nejvíc práce, bez váhání odpovídá, že při promocích. Do školy se totiž nahrnou studenti se svými „hujerovskými“ rodinkami. To pak bývají zácpy nejen na dámských záchodech a toaletní papír se doplňuje prakticky každou hodinu.
Vyčistíme, uklidíme, naleštíme
Během dne je dost těžké zastihnout paní Kopeckou na jednom místě. „Sice máme svou kancelář, ale tam jsme úplně minimálně. Od půl páté od rána, kdy začínáme, běháme po škole, leštíme okna, čistíme podlahy, zvedáme papírky ze země a oprašujeme klávesnice,“ vysvětluje paní Kopecká. Chtěla jsem se zastat studentů, přece u počítačů nejedí. Tak jsme se s paní Kopeckou vsadily, kolik lidí bude v učebnách pojídat – byli tři z deseti.
Říká o sobě, že není typ člověka, který by se rozčílil a dával dospělým lidem přednášky o tom, co se může a nemůže. Kdyby nebylo na škole studentů, nebylo by ani nepořádku. A to by znamenalo, že nemá práci. Stejně jsou na škole fajn lidi. „Nechci vypadat tak, že tuto školu vychvaluju, ale ještě jsem se tu nesetkala s člověkem, s nímž bych se nedohodla,“ říká Kopecká.To potvrzuji sama, paní Kopecká se nejdřív rozhovoru pro Studentský list bránila, nakonec jsme se ale domluvily.
Malvazinky mě zabolely
„Nemám potřebu se někde ukazovat, toho jsem si užila docela dost před osmi lety,“ vysvětluje paní Kopecká, proč se nechce nechat vyfotit. Tehdy pracovala v nemocnici Na Malvazinkách jako vedoucí úklidu a byla jedním z hlavních iniciátorů, kteří sháněli podpisy proti uzavření této nemocnice. „V té době jsem sesbírala tři tisíce podpisů, pořádala tiskové konference pro novináře a byla jsem ochotná udělat pro tu nemocnici opravdu cokoli. Byla to moje srdeční záležitost,“ přiznává.
Ale ani to nestačilo a bývalá nemocnice dnes slouží jako rehabilitační středisko. Pan Kopecká říká, že to místo ji hodně změnilo pohled na svět: „Když totiž děláte na místě, kde se denně rozhoduje o životě nebo smrti, změní vás to. Víc si vážíte toho, že se ráno vzbudíte a sami se postavíte na nohy.“
Nohejbal s manželem nehraju
„Asi nejveselejší ze všech prací, které jsem dělala, byla ta úplně první. Bylo mi asi šestnáct a myslím, že jsem tehdy byla dokonce prodělečná,“ vzpomíná Kopecká. „Přemísťovala jsem tehdy proložky s vajíčky a samozřejmě jsem uklouzla a asi šedesát vajec rozbila.Tak si řekla, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem a se sestrou jsme si udělaly vaječná koňak.“ Taky byla správcovou na kurtech a od té doby hraje tenis. Občas si jde zaběhat, ale nohejbal ji netáhne – naráží Kopecká na bývalé zaměstnání svého manžela, který působil jako trenér národního mužstva nohejbalistů. Připouští, že dřív trávili i celé víkendy na turnajích, ale dnes si raději přečte knížku.
Jiřina Kopecká je rodačkou z Rakovníka. Provdala se za bývalého profesionálního trenéra nohejbalu. Na VŠE pracuje osm let a v práci razí heslo mušketýrů – jeden za všechny a všichni za jednoho. Ale tvrdí o sobě, že umí být i přísná: „Disciplína musí být,“ říká.