Sledovat, jaké představy má o školním Olympu obyčejný smrtelník, je docela legrace. Znalost vedení VŠE končí u většiny studentů u pojmu studijní referentka a proděkan pro pedagogiku. Potkat osobu, která tuší, kdo je jejím rektorem (nebo snad rektorkou?), prorektorem nebo děkanem se rovná téměř zázraku. A tak se vám může přihodit například toto.
Sledovat, jaké představy má o školním Olympu obyčejný smrtelník, je docela legrace. Znalost vedení VŠE končí u většiny studentů u pojmu studijní referentka a proděkan pro pedagogiku. Potkat osobu, která tuší, kdo je jejím rektorem (nebo snad rektorkou?), prorektorem nebo děkanem se rovná téměř zázraku. A tak se vám může přihodit například toto.
Sedíte si tak na výběrovém řízení na studium v zahraničí. Nová aula praská ve všech švech, do ciziny chce s europříspěvkem téměř každý. Kromě IQ testu a testu psychologického je vám předložen i sázkový tiket všeobecného přehledu. A tak vybarvujete políčka tlustým černým fixem, mnoho času na přemýšlení není. Pokud víte, že Marge Simpsonovou daboval Jiří Lábus, máte už jeden bod v kapse. Další bod je doma, když si vzpomenete, kdo je autorem Slovanských tanců nebo kolik asi tak dnes ve směnárně dostanete za sto eur. Kde je nejstarší kamenný most u nás? Co na to písečtí? A co cizina? Jestlipak jste se někdy procházeli drážďanskou Zwinger Galerie? Sluší se vědět i to, že Tiger Woods ťuká do golfového míčku nejlépe na světě. Sluší se to vědět už minimálně třetím rokem, stejně jako například to, kolik má Česká republika krajů nebo jaké město vládne Skotsku. Proč ne. Ale pozor, přituhuje. K dobrému vybavení výměnného studenta patří i znalost jeho domácí školy. A tak se ptáme: kdo není v profesorském sboru VŠE? Kleibl? Ondráček? Nebo snad Vodáček? A co třeba Jan Tleskač? Další otázka je ještě zákeřnější: Kdo je statutárním zástupcem VŠE? Kvestor nebo spíš děkan? A co rektorka? Studený studentský pot stéká po schodech k nohám dozorců. Přeháním. Zmatení způsobené touto a podobnými otázkami je však skutečně téměř hmatatelné. V přestávce před posledním a nejdelším testem, kde se adept mimo jiné zpovídá ze svého vztahu k vousatým mužům, studenti diskutují. Kdo tedy jedná za školu? „Je to rektorka,“ usuzuje správně ambicióz v řadě za mnou a dodává: „Jmenuje se myslím Bojka Hamerníková. Tuhle mluvila na Nově o nějaký krizi, co ve škole máme.“ Padá mi čelist a bulvy valím raději pod stůl. Přehlídka znalosti vlastní alma mater ale nekončí. „A nebude to spíš ten Ševčík a Schwarz?“ navrhuje lepší řešení další kolega: „Ti se přece pořád v televizi vyjadřují, ke všemu.“ Přemýšlím o souvislostech. Chlapci si v tom mezitím udělají jasno: „Statutárním zástupcem VŠE je nejspíš Liberální institut!“
A je to tady. Mocná mediální lobby vítězí a všeobecně přijímaným všelidovým vládcem naší školy se stává známé duo. Skutečné vedení možná nic netuší, snad se ještě nedoslechlo. Co bude dál? Hlavou se mi honí nejrůznější vize. Skutečné důsledky čerstvého prozření ale odhadnout nedokážu.
Ze snění mě probouzí až asistentka ze zahraničních styků (závidím jí ty styky!). „Odevzdejte zadání!“ zahřmí. Nemohu si ho nechat? „Blázníte? Pak by se o nás zase psalo v novinách,“ tuší správně. Ale o čem by se asi tak mohlo v těch novinách psát? O tom, jak jsou studenti nemožní, protože neznají své vedení? Že je to jejich chyba? To by bylo příliš snadné. Možná by spíš mohl někdo napsat o tom, proč vedení školy a jeho PR oddělení nedokáže vhodným způsobem prezentovat samo sebe. Významnější propagace se školnímu ústředí dostávalo snad jen v Bulvě, ale nebylo s ní spokojeno, snad proto ho dnešní studenti neznají už vůbec. Těžko říct. Třeba o tom někdy někdo ze Studentského listu napíše opravdový komentář.
