Každý z nás jistě zažil nějakou nepříjemnou situaci. To je vcelku normální, to se prostě ve světě plném uspěchaných, věčně nervózních lidí stává. Je však docela zajímavé položit si otázku, zda to tak opravdu musí být. Není zbytečný ten nekonečný spěch a haldy podupávajících lidí s nervy na pochodu?
Každý z nás jistě zažil nějakou nepříjemnou situaci. To je vcelku normální, to se prostě ve světě plném uspěchaných, věčně nervózních lidí stává. Je však docela zajímavé položit si otázku, zda to tak opravdu musí být. Není zbytečný ten nekonečný spěch a haldy podupávajících lidí s nervy na pochodu?
Vždy, když se nad tímto jevem zamyslím, vybaví se mi jeden výrok nového rektora. V jednom ze svých prvních rozhovorů totiž uvedl, že se bude snažit vytvořit na naší škole příjemné klima a zvyšovat kvalitu komunikace. Je sice možné, že náš nový rektor začal na těchto slibech pracovat, avšak k nám „dolů“ se zatím žádný výsledek nedostavil. Anebo je také možné, že s tímto problémem ani on sám nepohne.
O co jde? Jak jistě víte, existují na naší škole zaměstnanci, kteří jsou ve styku se studenty poměrně často, a dokonce je to i jejich náplní práce. Ano, jsou to studijní referentky a i sekretářky na katedrách se mohou do této kategorie zařadit.A právě tato skupina je oním kritickým a kritizovaným bodem. I když na druhou stranu je nutné si uvědomit, že není možné házet všechny do jednoho pytle. A tady to platí dvojnásob. Ale bohužel člověk většinou nedokáže ocenit to, co se mu zamlouvá. Zato však dokáže velice kvalitně pohanit to, co se mu nelíbí. A přístup některých studijních referentek či sekretářek je toho opravdu hoden.
Mé zkušenosti mě nutí k zamyšlení, zda by lidé, kteří jsou permanentně nakvašení, nepříjemní a neochotní měli vůbec vykonávat práci, u které se vyžaduje osobní kontakt s lidmi. Vždyť co jiného než komunikaci se studenty mají referentky v popisu práce? Samozřejmě tím nechci nijak zlehčovat jejich administrativní povinnosti. Chápu, že se občas člověk probudí s náladou pod psa. Řeknu si, prostě dnes nemá svůj den. Ale když je takových dní drtivá většina, začíná to být podezřelé.
A pak, jak se vlastně taková referentka dostane ke svému postu? Zajisté existují pravidla, kterými se přijímání pracovníků na VŠE usměrňuje (řád výběrového řízení, pracovní řád a další předpisy), ale je to tak doopravdy? Proslýchá se, že stačí mít na fakultě či někde jinde na škole známé a šup, místo referentky je obsazeno. Přitom je o tuto práci nemalý zájem.
Zákon nabídky a poptávky hovoří jasně: Je z čeho vybírat, vyberme tedy to nejlepší! Otázka zní, jak. Vzhledem k tomu, že se dnes uplatňuje mnoho metod výběru zaměstnanců (a jsou velice moderní a pokrokové), není problém aplikovat nějakou i na výběr referentek či sekretářek. To by ale také musela existovat jistota, že děkani, kterým přísluší kompetence rozhodovat při výběrovém řízení na pozice referentek a sekretářek, budou hluší k voláním: „To je moje kamarádka, je fakt dobrá, tu musíte určitě přijmout!“ Jenže, jak známo, jsme jen lidé. Navíc lidé, kteří chybují, jsou ovlivnitelní a vrtošiví. A to mi nepříjemně připomíná boj s větrnými mlýny. Pak jen zbývá doufat, že se jednou objeví hrdinný rek, který nás z této šlamastiky vytáhne. Ale kdo by to jen mohl být? Kdo zasáhne proti nepříjemným referentkám a sekretářkám?
