Cyklistický výlet: Přes sedmero kopců, potoků a údolí

26. 11. 2005 | | Sport

Ráno jsem se probudil celý nervózní, neboť jsem měl v živé paměti pondělní přeháňky. Všeobecně platné Murphyho zákony říkají, že když se má něco pokazit, pokazí se to – zvlášť když je zrovna děkanský den. Kupodivu mě ale uvítalo krásné podzimní počasí – pár mráčků na obloze a mírný vítr. S lehkým srdcem jsem se vydal na stanici metra Háje, kde byl sraz odvážlivců na horských kolech.

Ráno jsem se probudil celý nervózní, neboť jsem měl v živé paměti pondělní přeháňky. Všeobecně platné Murphyho zákony říkají, že když se má něco pokazit, pokazí se to – zvlášť když je zrovna děkanský den. Kupodivu mě ale uvítalo krásné podzimní počasí – pár mráčků na obloze a mírný vítr. S lehkým srdcem jsem se vydal na stanici metra Háje, kde byl sraz odvážlivců na horských kolech.

Ani nevím proč, ale očekával jsem skromnou účast, plus mínus sedmi statečných, ale ejhle, ono se nás tam sešlo skoro čtyřicet! S sebou jsme měli mít kolo, náhradní duši a cyklistickou helmu. Studenti, kteří neměli vlastní kolo či helmu, si mohli zapůjčit vybavení ve skladu CTVS na Žižkově. Po nezbytné akademické čtvrthodince jsme pod vedením pánů Tomáše Vaňka a Karla Miklase vyrazili.

Houf kol se natěšený řítil sídlištěm, chodci se snažili spasit životy i své domácí mazlíčky. Ale brzy jsme opustili beton a vnořili se do přírody. Tam přišly komplikace pro ty, kteří si z nutnosti či bláhové naivity nevzali horská kola, nýbrž kola krosová – například já. Naše duše (i kol) se klepaly při cestě až moc často. Ale nikdo z nás se rozhodně nechtěl vzdát, ač se nás hrboly snažily dostat ze sedla. Když už nic, tak jsme si pomalejší jízdu mohli vynahradit pohledem na podzimní lesy.

Cestou nás uvítal jen jeden jehličnatý les, za to spousta listnatých. To byl pohled. Jasná žlutá barva – místy ještě promíchaná se zelenou některých posledních mohykánů – dávala najevo roční dobu. Po sedmi kilometrech jsme se podle původního plánu dělili. Delší trasa dlouhá sedmdesát kilometrů, kratší „jen“ čtyřicet pět. Kratší trasu nezvolil nikdo. Kola se rozjela směr Psáry. Tam nás opustila první (cyklistická) duše. Jakýsi drát zaútočil na nebohou jezdkyni a znemožnil jí další cestu. Za Psáry jsme se opět ponořili do lesa. Obří kořeny nás pěkně proklepaly, jednoho z nás dokonce tolik, že se neudržel v sedle a pokračoval volným pádem před, vstal, oklepal se a jel dál.

Mířili jsme do Vraného nad Vltavou. Tato část cesty se ovšem nechtěla nechat pokořit snadno. Již na začátku nám sedm brodů naznačilo, že sranda bude, a navíc pěkně mokrá. Po posledním z nich už opravdu nezůstalo moc těch, kterým voda nesmočila boty. Po překonání těchto nesnází se další duše odebrala k pánu. Zastavil jsem a pomohl s lepením, netrvalo to dlouho a už jsme zase mohli jet. Za necelých dvě stě metrů se vše opakovalo… Opět jsem vyndal lepidlo a čekal, jak se situace vyvine. Bohužel se této duši ve věčných lovištích zalíbilo tak, že tam zůstala.

Zbytek svědectví o ztracené duši později podal sám její majitel: „ Kolo nešlo nafouknout, protože jak jsem později zjistil, těch děr tam bylo vícero. Od místních zahrádkářů jsem vyžebral starý chemopren. Sice moc nefungoval, ale jakž takž jsem kolo zprovoznil. Ale těch příštích sedm kilometrů do Vraného jsem musel každých 800 metrů foukat. Výšlap byl v pohodě, jen ten sjezd. To kolo jsem docela oddělal. Ve Vraném jsem marně sháněl lepidlo, v sámošce, ani v železářství nic moc neměli. Tak jsem to zapíchl v hospodě U kaštanu, dal jsem si steak s bramborem a dvě pivka. Vlak jel kolem páté a v šest už jsem byl ve vaně. Škoda jen, že to ty pláště nevydržely, příště budu muset vzít nové a k tomu náhradní duše…“

Já jsem se zatím po hodině lepení sám vydal dohnat hlavní skupinku. Čekal na mě pořádně dlouhý kopec. Skoro to vypadalo, že už nejsem blízko Prahy, ale v Krkonoších a jedu na Sněžku. Nakonec jsem se, totálně zpocený, dopracoval vrcholu. Sjezd stál za to.
Dosvištěl jsem do hospody, kde už se nějakou chvíli osvěžoval zbytek kolařů, rád jsem se k nim přidal. Táhlo už pomalu na čtvrtou, v hospodě už jsme snědli všechny klobásy, a tak jsme se odebrali směr Praha. Po betonu nám cesta netrvala dlouho. V Braníku byla akce rozpuštěna a unavení, ale šťastní cyklisté se rozjeli do svých útulných příbytků. Sice jsem se nemohl večer únavou moc hýbat, ale od toho sport přeci jen taky trochu je.

Mohlo by vás zajímat: