Co je moc?

1. 3. 2001 | | Názory

Asi tak jednou za půl roku, vždy v období zápočtových testů a zkoušek, mám pocit, že se valná většina mých jindy uhlazených a intelektuálně naladěných kolegů z přednášek a cvičení promění v sobecké supy.

Asi tak jednou za půl roku, vždy v období zápočtových testů a zkoušek, mám pocit, že se valná většina mých jindy uhlazených a intelektuálně naladěných kolegů z přednášek a cvičení promění v sobecké supy odhodlané spáchat pro jakoukoliv nelegální formu získání kladného ohodnocení svých testů snad i rektorkovraždu. Nemyslím si sice (bohužel), že ještě dnes s poctivostí člověk nejdál dojde a ani mi neříkají Brandon Walsh, ale počínání některých studentů je v tomto ohledu občas skutečně až směšné.

Například nedávnopři testu z nepříliš obtížného předmětu, který radši nebudu jmenovat (ani ne tak z ohledu na spoluposluchače tohoto kurzu, jako spíše z ohledu na jeho vyučující, která by tím nejspíš přišla o veškeré iluze). Tlačenice před přednáškovou síní je jen těžko pochopitelná – většina přítomných se touží dostat až na druhý termín písemky za 45 minut, jelikož tuší, že už od svých odvážnějších kolegů budou moudřejší. V okamžiku, kdy je už první polovina studentů hermeticky uzavřená v síni ostře střežené několika doktorandskými „gorilami“, se mezi těmi stále ještě čekajícími objevují údajně dnešní verze testu. Příliš tomu nevěřím. Na hlouček s testy se nabalují další a další zoufalci, začíná mírná strkanice. Kdosi vytrhne cár papíru z ruky majitele a běží jej kopírovat. Mezitím se do malinkého předsálí „déčka“ nahrne asi padesát osob dychtících po těch nejlepších „flecích“. Že se přes ně dav z učebny nemá šanci prodrat ven je příliš netrápí. Mladík v brýlích doufá, že ho spasí 30 minut civění do klíčové dírky. Budiž mu to přáno (ale možná si za tu dobu mohl stihnout přečíst aspoň ty přednášky). Do oběhu se dostává několik kopií testu bez záruky, což čekající trochu uklidňuje. Hysterická blondýnka ještě stihne oběhnout verze A – D, aby z nich otrhala horní část s internetovou adresou původce fámy. Zřejmě velmi vášnivá surfařka asi zapomněla, že v tuto dobu (kolem poledního) se jí o vyhřáté židličce u výkonného „napíchlého“ počítače na VŠE může jen zdát, pokud ovšem nehodlá ve frontě strávit zbytek svého ambiciózního produktivního věku. A na to slečna s ostrými lokty evidentně nemá čas. Ještě mě stihne vysokým kramflekem přišpendlit k podlaze a prchá kamsi do nenávratna. Jindy tolik proklínaná anonymita na VŠE se mezitím prolamuje, všichni k sobě najednou máme mnohem blíž, skoro až moc blízko. Netrpím v tomto směru bohužel žádnou výraznější úchylkou a ve vydýchané tlačenici se mi obvykle chce zvracet, takže mi nastalá situace není zrovna dvakrát příjemná, nicméně nemá cenu se
pokoušet o útěk, davová psychźa už nikoho nevypustí ze svých spárů.

Z klimatizované místnosti, kde mezitím proběhla první část dramatu, vychází první oběť, tedy aspoň se o to pokouší. Dav ani na okamžik neváhá a začíná klást ty nejstupidnější dotazy. Skutečně nechápu, k čemu bude někomu informace o tom, na jakém čísle židle první oběť seděla, zda je na jednoduché početní operace typu „10 – 5“ nutná kalkulačka s logaritmickými funkcemi, či zda si paní docentka během testu sundala brýle. Poslední dotaz už možná skutečně hraničí spíše s nějakou deviací, než se studiem. Nakonec: přednášky jsou veřejné, možná, že všechny ty saně, kterým tu spílám, vůbec nejsou studenty našeho ústavu. Tím by se leccos vysvětlovalo… Po chvilce sál opouští i zbytek prvoobětí a dav se vrhá dovnitř. Docentka i její doktorandi raději běsnícímu živlu uhýbají, aby nepřišli k újmě. Konečně docházíme k jádru věci, testy jsou rozdány. Jedná se samozřejmě o naprosto odlišné verze, než byly ty, o které se dav před okamžikem venku pral, jsou poměrně jednoduché, dokonce to vypadá, že ani logaritmické pravítko nikdo nepotřebuje. Za pár minut je dokonáno. Před odchodem ještě zkontruluji číslo své židle a paní docentku – skutečně dnes nemá brýle. Možná se mi tyto zásadní informace budou při odchodu hodit a dostanu se ze školy ven ještě dnes…

Jen jeden příklad z tisíce. Tak to ale prostě chodí. Skutečně nebylo účelem reprodukce mého zážitku zbytečně moralizovat, přivádět čtenáře na „modrý život“ nebo ho nabádat ke sběru adekvátních bobříků. Nakonec ani samotná VŠE se o nic podobného nesnaží, když často svými nesmyslnými nařízeními, podmínkami a příkazy, byrokratickými výmysly apod. dokonce spíše studenty nutí k podobným podvodům a podvůdkům. Je mi jen trochu špatně z té přetvářky pánů skoroinženýrů a slečen skoroinženýrek, kteří během semestru působí dojmem adeptů na tvář roku časopisu Euro, ale ve zkouškovém je jen těžko poznáte, jelikož se s jejich pohledy můžete setkat právě jen díky neutěsněným klíčovým dírkám. Ať žijí promovaní inženýři!

Mohlo by tě zajímat: