iList.cz » Globalizace na VŠE aneb všichni jsou za vodou

Globalizace na VŠE aneb všichni jsou za vodou

19. 10. 2000 | Tomáš Volf |

Docela zřetelně si vzpomínám, jak jsme v menze s jedním kamarádem konzumovali svého času populární minutku – kuřecí prsa Havaj. A vida, sotva stačil sýr na broskvi (nebo co to tam bylo) okorat, tedy přesněji a méně nadsazeně, sotva se rok s rokem sešel – a dotyčný poněkud upgradoval. Je totiž na Havaji osobně. Zatím tam pracuje a s návratem nepospíchá.

Ano, tou vodou myslím tzv. velkou louži, zpoza které mi nyní mailuje nezanedbatelné množství spolužáků. Někteří se vrátit chtějí, jiní ne. Někteří se rozmýšlejí, zda tam odjet a zůstat. Studovali tam, pracovali. Někoho si našli. Skoro každý, kdo byl někde déle, speciálně v USA, trpí po příjezdu do Čech podivnou depresí. Přijdou mu nějak těsné, šedivé, jako by tu ani nešlo dýchat. Co tu vlastně budou dělat? Kluky čeká vojna nebo civilka. EURO klesá. A deprese kulminuje.

Jeden kolega USA. Další Kanada. Mexiko. Ale i za menšími loužemi. Kolegyně Dánsko. Jiný kolega Izrael. Ten se s VŠE již rozžehnal. Kdo někde nebyl, chystá se.

Jasně, není to zas tak nic nového a netýká se to jen lidí z naší ekonomické velkovýrobny. Do Ameriky plul přeci i Dejdar – ve filmu podle Kafky – pá pa pá pá, že ano, později i ve skutečnosti. Státy jsou stále nejpopulárnější, Austrálie je přeci jen trochu z ruky, Anglie přijde hodně lidem moc suchá (lidi) nebo vlhká (počasíčko). Studenti, kteří lépe sprechtí než speakují, se vysunují do Rakous a Němec, natrvalo jich tam chce zůstat ale o něco méně – možná proto, že to mají docela blízko domů. Amerika je opravdu jiný svět.

Takzvaná globalizace tu hraje, kromě touhy po dobrodružství a nejistotě, co vlastně tady v prťavých Čechách dělat, svou roli. Maily se všechno urychlí, snadněji domluví, karty a šeky usnadní financování na místě, než naběhne výplata, a už i ty ceny letenek na východní pobřeží nejsou nijak drsné. Studenti jakési pracovní povolení na nějakou činnost obvykle mají. A co bez něj? No ke zdi vás tam za práci nepostaví, takže mnozí si řeknou, že to nějak dopadne. Zůstává otevřená klasická i v mnoha filmech protřepaná cesta. Oženit se nebo vdát. Pokud jste na tom aspoň trochu slušně, konkurence na obou frontách prý není nijak zdrcující. Podle vyprávění jednoho kolegy není problém balit i v týden starém triku pokecaném pomerančem. No nevím, zkuste to sami.

Pokrok nic nezastaví. McDonald bleskurychle zasklil, sklenáře si prý objednal předem. Už i ti demonstranti jsou předvídatelní. Pamatuji na rozsáhlou debatu, při které mi bylo objasněno, že pozice KFC na rohu Václaváku a Krakovské dovoluje rozbít jedním kamenem hned dvě výlohy. Zda se to někomu podařilo nevím, v době pražského chaosu jsem se slunil v rodné zemi Ya Basty.

Myslím, že mnozí z těch, kteří dočetli až sem, budou za pár let taky za vodou. Nic proti. Ale taky nic pro. Zvláště dobrovolný export našich komparativně výhodných dívek mi radost nedělá, ale můj názor je jim zřejmě ukradený. Oukej oubej.

Takže GOOD LUCK!

A vy, kterým mizí za moře nejlepší přátelé, partneři, potenciální partneři a potenciální přátelé, nezoufejte. Však oni přijdou z východu a jihu jiní.

Pokud vás to přesto štve, udělejte si molitanový pancíř, nasaďte roušku proti slzáku a plavecké brýle proti vodním dělům, sbalte si svých pět kostek a vyražte demonstrovat “žádné šance Světové bance” třeba do USA.

Možná tam najdete i práci.

A možná tam i zůstanete.