Jak chutná studentský chlebíček
Studentský životS prvním krásným teplým dnem jako by do mě natekla čerstvá míza. Cítím v sobě obrovský elán. Najednou mám spoustu plánů a pocit, že potřebuji nutně udělat spoustu věcí, na které jsem si celou zimu ani nevzpomněla. Musím si doplnit výbavu na kolo, koupit nové boty, zařídit prázdniny… Brzy mé nadšení ale poleví, to když mi dojde, že to všechno něco stojí. Peníze.
Sehnat práci již není zdaleka tak snadné jako to bylo před pár lety.
S prvním krásným teplým dnem jako by do mě natekla čerstvá míza. Cítím v sobě obrovský elán. Najednou mám spoustu plánů a pocit, že potřebuji nutně udělat spoustu věcí, na které jsem si celou zimu ani nevzpomněla. Musím si doplnit výbavu na kolo, koupit nové boty, zařídit prázdniny… Brzy mé nadšení ale poleví, to když mi dojde, že to všechno něco stojí. Peníze. Dokonce dost peněz, které mi právě teď chybí, protože už jsem dobré 2 měsíce bez práce. V dohlednu není ani bohatý strýček, ani kouzelný dědeček, a tak zbývá jediné osvědčené řešení–sehnat si zaměstnání.
Z osnování plánů, jak si co nejvýhodněji vydělat na prázdniny, kterému se při přípravě na státnici z ekonomie věnuji ve studovně čím dál častěji, mě vyrušila kamarádka Ivana. Z jejího rozzářeného obličeje jsem poznala, že přichází se skvělou zprávou. Velmi ochotně jsem odsunula učebnici a dychtivě jsem očekávala slíbenou „bombu“. Vlastně to nemusela být ani bomba, aby mě přinutila k odložení učebnice mikroekonomie. Po týdnu stráveném ve světě rovnic a grafů mi připadala zajímavá téměř jakákoliv informace, která se netýkala teorie poptávky či nabídky.
Ivana dostala práci, kterou díky svému letošnímu problematickému rozvrhu hledala už dost dlouho. Všechny její předchozí nabídky ztroskotaly na časových požadavcích, ale tentokrát se jí podařilo domluvit naprosto volnou pracovní dobu. Získala místo v reklamní agentuře, kde bude její pracovní náplní vkládání dat do počítače. „Dostanu 50 korun na hodinu, takže si můžu vydělat kolem 2 až 3 tisíc měsíčně. To je úplně úžasný,“ zářila Ivana. Po zaplacení ubytování na koleji a všech ostatních výdajů jí totiž kromě pár drobných z kapesného nezbylo nic. Většina studentů je na tom po finanční stránce podobně, a protože zábava v naší metropoli přece jen nějaké peníze spolyká, nezbývá nic jiného než si vlastními silami přivydělat a nejlépe přitom posbírat i pár zkušeností.
Agenturo, pomoc!
Snad nejčastější pracovní příležitostí, alespoň u dívčí části studentské populace, bývá práce v kanceláři. V okruhu mých kamarádek a známých získala zkušenost v této oblasti snad již každá. Jen v Praze totiž existuje velké množství agentur zprostředkovávajících práci sekretářek či recepčních, a to buď na plný úvazek nebo pouze na přechodnou dobu. Služeb těchto agentur využívají především zahraniční firmy, z čehož uchazečkám plyne základní podmínka, kterou je znalost cizího jazyka. Většina studentek je zaměstnaná jako tzv. „temporary“, což znamená, že zastupují na krátkou dobu nějakou stálou zaměstnankyni firmy na jedné ze zmíněných pozic. Nabídka agentury se většinou vztahuje na následující dny, někdy i hodiny, a tak na rozmýšlení o přijetí práce není příliš mnoho času. Své rozhodnutí musíte oznámit do telefonu ihned. Díky nutné znalosti jazyka, časové flexibilitě a zahraničním zákazníkům je hodinová mzda v této oblasti poněkud vyšší než u ostatních krátkodobých brigád zprostředkovávaných přes agentury, které se specializují přímo na zaměstnávání studentů. Ty nabízejí obvykle méně kvalifikované práce od roznášení letáků až po mytí oken a úklidy po malířích a hodinové mzdy se zde pohybují okolo 40 až 50 korun. Výplata výše zmíněných studentek se také odvozuje od odpracovaných hodin, ale taxa je v tomto případě poněkud vyšší, pohybuje se podle vybrané agentury a zkušeností uchazečky v mezích od 60 do 80 Kč za hodinu. „Je to vykoupeno tím, že po zavolání musím často nastoupit třeba do dvou hodin, což znamená zrušit veškerý svůj domluvený program. Často se mi to vůbec nehodí, ale pokud bych několikrát za sebou odmítla, už se mi možná s další nabídkou nikdo neozve,“ objasňuje mi Věrka, která si tímto způsobem vydělává už třetí rok.
Jazykové znalosti však lze využít i jinak. Například k výuce, jak si vyzkoušela Denisa, studentka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Ze začátku jsem učila angličtinu v jazykové škole děti kolem 10 až 12 let. Moc mě to bavilo, protože s dětmi pracuji ráda a vždycky je s nimi legrace. Odešla jsem ale kvůli platovým podmínkám, protože dohromady s přípravou mi vyučování zabralo téměř polovinu týdně, ale často jsem nedostala víc než 2000 měsíčně. Začala jsem se soukromou výukou, kde si vydělám za stejnou práci dvakrát až třikrát tolik a navíc si můžu hodiny domluvit tak, jak mi to časově vyhovuje. Ve srovnání s dětmi je to ale nudnější.“
Nedělám to pro peníze!
Ne každý student však pracuje pouze za účelem výdělku, a tak o doučování studentů nebo hlídání dětí dnes už každý nestojí. Studenti hledají v práci také jiné cíle. Chtějí si vytvořit ideální podmínky pro svou budoucí kariéru–nasbírat zkušenosti a získat kontakty. „Pokud sháníš někoho takového, zajdi si na práva, tam se to podobnými typy přímo hemží,“ odkázal mě na své spolužáky jeden můj známý. Měl pravdu. Pozorujete-li příchozí na právnickou fakultu, často si netroufnete odhadnout, zda patří do kategorie student, vyučující či úspěšný podnikatel. Vnější znaky mají totiž všichni shodné–výraz nepostradatelnosti, perfektně padnoucí oblek či kostýmek, perfektní make-up, profesionální taška s dokumenty a samozřejmě nezbytný mobilní telefon. K oslovení kohokoliv z nich jsem naštěstí odvahu nakonec sebrat nemusela, protože mě jeden z nich oslovil sám. Byl to můj bývalý spolužák, kterého jsem v jeho nové podobě nejdřív vůbec nepoznala. „Pracuji teď v jedné americké právnické kanceláři. Víceméně kvůli rodičům, to musím přiznat. Už mě nebavilo poslouchat poučování, že bych měl získal zkušenosti a najít si nějakou firmu, kde bych mohl po skončení školy zůstat. Raději jsem to zkusil a zatím mi to vyhovuje. Celkem si tam vydělám, ale kvůli penězům tam nejsem, dostávám pořád celkem slušnou částku od rodičů.“ Po chvilce ale přiznává, že jako úspěšný zatím asi opravdu jenom vypadá, protože ve firmě stále funguje jako „taková slečna pro všechno“. „Každý musí nějak začít, i právník“ směje se.
Na vlastní pěst
Nechat se zaměstnat není ale jedinou možností, jak si vydělávat při studiu. Nabízí se i možnost podnikání. K tomu je však zapotřebí trochu odvahy, kterou zřejmě mají zejména pánové, kteří si tímto způsobem přivydělávají (nebo se jím přímo při škole živí) mnohem častěji než slečny.
Alešovi je 27 a úspěšně podniká už několik let. Nejprve si otevřel 2 stánky s novinami a časopisy, z nichž postupem času vytvořil síť. Potom zaměnil noviny za počítače a dnes se věnuje jejich prodeji a údržbě počítačových sítí. Pravdou je, že podnikání přece jen spotřebuje víc času než obyčejná brigáda, a tak přestože Aleš studuje právnickou fakultu už od roku 1990, je zatím stále ve 3. ročníku. Podnikání je však nejen časově náročné , ale i výdělečné, a pokud vím, vede si Aleš v současné době možná mnohem lépe než leckterý „normální“ podnikatel. Vzhledem k tomu, že stále bydlí u rodičů, odpadají mu náklady na vlastní bydlení. Spojení finanční nouze už dnes možná ani nezná. „Za měsíc si člověk v téhle branži vydělá určitě minimálně 20.000,- Kč měsíčně, takže šetřit vůbec nemusím. U rodičů bydlím proto, že je to mnohem pohodlnější. Člověk si nemusí prát, žehlit a starat se o domácnost.“ Svou nynější životní úrovní už Aleš vlastně ani nespadá do škatulky „student“, ale zatím jím stále zůstává.
Práce v cizině … stále atraktivní?
V pátek večer jsem po dlouhé době potkala Martina. Přijel nedávno z Londýna, kam se vydal na vlastní pěst na rok studovat ekonomii. Bydlel v podnájmu se 2 kamarády z Čech a po večerech si na svůj pobyt vydělával jako barman a číšník. „Byla to vyloženě putyka, kam se slušnej člověk nedostane, občas tam bývaly večírky fotbalistů, ale jinak tam chodila propíjet svoje poslední peníze místí spodina. Moje pracovní doba končila kolem čtvrté ráno, takže jsem se moc nevyspal. Ale nestěžuju si. Za ten zbytek roku, kdy jsem si za vydělané peníze celkem spokojeně žil, to určitě stálo. Dokonce jsem zvažoval, jestli se chci vůbec vracet zpátky do Prahy.“ Po pravdě řečeno nevím, jestli bych našla dost odvahy pracovat přes noc jako barmanka v nějaké „čtyřce“ na okraji Londýna, ale pro Martina to nebyla zdaleka první zkušenost. Než začal studovat na Vysoké škole ekonomické, pracoval jako krupiér v kasinu. U této profese vydržel 2 roky a vyzkoušel si i praxi v zahraničí. „Bohužel taková práce nejde dohromady se školou, protože člověk pracuje v noci a celé dny prospí, takže mu zbydou přes den nějaké 3 hodinky volna a pak zase do práce. Tenhle převrácený životní styl byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem krupiérské práce nechal. Nemohl jsem nikam vyrazit s kamarády, protože jsme se neustále míjeli. Ty 2 roky mě to ale opravdu bavilo, bylo to vzrušující, hlavně když se hrálo o větší částky. A po finanční stránce samozřejmě perfektní.“ Nyní využívá svých nabytých znalostí angličtiny a překládá. Na svoji finanční situaci si nestěžuje. Momentálně bydlí na koleji a jako většina studentů dostává peníze na ubytování a jídlo od rodičů, takže veškerý svůj plat může použít na svojí zábavu. A to je oproti Londýnu pořádný (a příjemný) rozdíl.
Časy, kdy si studenti přivydělali jen pár korun o letních prázdninách, jsou už dávno pryč. Doba se změnila a s ní i studenti. Jsou aktivnější, ale také náročnější. A tak, pokud zrovna nevyhráli v Sazce, jim nezbývá než se snažit. Práce přináší úspěchy i neúspěchy, ale každopádně cenné zkušenosti, které v budoucnosti sice práci nezaručí, ale budou se hodit.
A když to s prací zrovna nevychází, vzpomenu si vždycky na svého spolužáka z gymnázia, který mě svou odpovědí na otázku, zda někde pracuje, nedávno šokoval: „Vystačím si s kapesným od rodičů. Dostávám příspěvek na dítě, což je něco kolem 250,- korun. Platím si z něj jednou za čtvrt roku volejbal a ze zbytku v pohodě ušetřím na dárky. Jinak vlastně peníze na nic nepotřebuju.“ No, není tohle obdivuhodný člověk?
Nahrávání ...
