Středa, půl osmé. Končí vyučování a nejen já spěchám do Staré auly, protože už to asi začalo. Pátý ročník Filmového festivalu VŠE. Mám štěstí, ještě se nepromítá. Dva mladíci u dveří auly rozdávají hlasovací lístky a upozorňují, že vstupné je dobrovolné. Nevím, do čeho jdu, takže o tom, jestli vůbec a v jaké výši přisypu do kasičky, popřemýšlím až po titulcích.
Středa, půl osmé. Končí vyučování a nejen já spěchám do Staré auly, protože už to asi začalo. Pátý ročník Filmového festivalu VŠE. Mám štěstí, ještě se nepromítá. Dva mladíci u dveří auly rozdávají hlasovací lístky a upozorňují, že vstupné je dobrovolné. Nevím, do čeho jdu, takže o tom, jestli vůbec a v jaké výši přisypu do kasičky, popřemýšlím až po titulcích.
Zpočátku organizátoři bojují s technikou a ne a ne ji rozběhat. Zatím si tak můžu prohlédnout festivalový plakát a taky ceny pro vítěze: klasicky sekt, festivalový plakát, DVD s promítanými filmy, hrníček a mikulášský balíček. Po dvaceti minutách oznamuje Michael Bouda alias Mišáček vítězství nad přehrávačem a přeje pěkné pokoukání.
Prvním filmem, dá-li se filmem nazvat mix fotografií a krátkých šotů doprovázených textem, byl snímek „ánimo“ od Jirky Kysely o událostech spojených s potopením tankeru Prestige nedaleko Galície. Jako jistá forma dokumentu, doplněná skvělým zvukem a hudbou, se mi ánimo moc líbilo.
Tak dál, dál… „Balada krávy – aneb statistika uvádí“ autora Antonína Krista se snažila o zamyšlení diváků nad problémem sexuálního zneužívání v rodině. Dívka má bratra, ten ji zneužívá. Dívka je nešťastná, to se projevuje ve vztahu ke svému příteli. Ten je z toho nešťastný. Jde za dívkou v době, kdy se vracívá její bratr. Dostává kulku. Stačí dívce sdělit, že je kráva. Dívka je kráva, zastřelí se. Přichází bratr. Ten jen konstatuje, že dívka je kráva. Krásná tarantinovská přestřelka.
„Velký Šéf“ tradičního účastníka festivalu Vidu Miroslava Gunaratna hledá Boha v detektivní parodii z pera Woody Allena. Postavy jsou opravdu parodické, dialogy opravdu vtipné. Zvlášť v závěrečné scéně, kde detektiv brouzdá mezi paradigmaty známých světových myslitelů a vysvětluje své klientce, jak že to s tím Bohem vlastně je.
Asi nejpřekvapivější pointu ze všech vykouzlil z pětiminutového běhu Prahou Ondřej Kolafa ve snímku „Poslední cesta“. Dva mladíci běží, co to jde, z pražského předměstí směrem do centra, do toho zní Placebo, neuvěřitelná dynamika. Nikdo nechápe, kam kluci míří. Říkal jsem si, určitě to bude do školy na Žižkov. Zabíhají však do metra v centru, to jim ujíždí před nosem a hochům se najednou hroutí svět. Nestihli to.
„Jak (ne)přežít“ od dvojice Polly a Psycho je monolog dívky sedící na lavičce v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a vyprávějící svůj příběh o depresích a sebevraždě. Říkal jsem si, má takový snímek být na programu filmového festivalu?
Přestávka po polovině promítání nebyla, takže se všichni hned zakousli do dalšího filmu.
Vladimír Kváča pod název „N15“ skryl děsivý příběh (alespoň já se docela bál) z blízké budoucnosti. První minuty šel muž – zřejmě voják – krajinou a kontroloval, jestli ti všichni, kteří mu leží v cestě, jsou mrtví. Po chvíli dorazil na statek, kde ležela mrtvá těla a jedna spící holčička. Objevil tu computer, kde, jak zjistil, si mohl prohlédnout, jak ke smrti všech lidí došlo. Celý statek byl monitorován kamerami různě důmyslně skrytými. Jednu z nich, skrytou v plyšovém medvědovi v náručí spící holčičky, bohužel odnesl. Nemohl si tedy prohlédnout na computeru, jak dívka vstává, stojí za ním a míří na něj pistolí. Prásk. A děvčátko s medvědem odchází po kolejích do tmy.
K žánrové rozmanitosti přispěl klip „Simple Sample“ od Lukáše Kapla. Bez příběhu sestříhané šoty padnoucí k pozadí elektronické hudby.
„FRIENDS ON SUMMER NIGHT WHO TAKE THAT“, hudební parodie na různé videoklipy, rozesmála snad nejvíc. Přátelé ve fontáně, Olivia Newton John a John Travolta na fotbalovém stadionu a kluci z Take That v dešti. To vše v podání mladých ekonomů podepsáno Tomášem Pospíšilem, Kateřinou Brňákovou a Lilií Bokij. Sranda, ale řekl bych, že herci byli na parodii tohoto typu až moc přitažliví. Jako z MTV.
Filmeček „canomatic“jsem vůbec nepochopil. Dva kluci v létě na střeše. Začnou se hádat o foťák. Ten padá a rozbíjí se o chodník. Nepovedeně natočená bitka. A pak jsou opět kamarádi. Přece kvůli foťáku nezbiju kamaráda.
A vítěz na závěr. „Tulák zachráncem“, groteska od Vidu Miroslava Gunaratna. Je vcelku jedno, o čem příběh byl. Ale hudba, imitace obrazu z počátků kinematografie – a hlavně sám Chaplin. To vše vás přinutilo myslet si, že sledujete opravdového Charlie Chaplina z počátku století.
Tak a je to. Potlesk, světla a hlasuje se. Každý zakroužkuje svého favorita a v mžiku se začíná sčítat. To už ale běží nesoutěžní film Studentského listu. Reportáž z dubnové akce „Euroboj o přežití“. Všichni tak mohli zkouknout, jak kuriózně se dá bavit v předvečer vstupu Česka do EU.
Je sečteno, je rozhodnuto. A pak, že ten můj jeden hlas nemůže nic ovlivnit. Největší přízni se těší „Tulák zachráncem“, vítězí ovšem jen o dva hlasy před „Poslední cestou“. „A co soutěž o ceny?“ ptají se diváci. Letos bohužel žádná nebyla, takže si všichni odnášejí jen filmové zážitky. „A co afterparty, taky ne? Tak teda všichni na Nation2Nation!“ Odcházím nadšený úrovní festivalu. Byla to příjemná dvouhodinovka se studentskými filmy. Nakonec přispívám i tou dvackou do klobouku.
