Čtyřleté volební období se chýlí pomalu ke konci a je možno začít bilancovat výsledky činnosti tří koaličních vlád, které se vystřídaly od voleb v roce 2002. Česká republika se opět nedočkala reformy penzijního systému. „Reforma“ financování zdravotní péče se ubírá naprosto jiným směrem než všechna doporučení Světové banky, IMF nebo třeba OECD. Ke změně došlo v systému nemocenského pojištění. Snížení míry nezaměstnanosti jsme se nedočkali.
Čtyřleté volební období se chýlí pomalu ke konci a je možno začít bilancovat výsledky činnosti tří koaličních vlád, které se vystřídaly od voleb v roce 2002. Neslavně dopadá hodnocení realizace potřebných reforem v oblasti veřejných financí.
Česká republika se opět nedočkala reformy penzijního systému, i když určité kroky v této oblasti se podnikaly. Provedené parametrické změny průběžného pilíře ale nepředstavují dlouhodobě udržitelnou cestu. Někteří sociálnědemokratičtí politikové však občany přesvědčují, že se „systém stabilizoval“ a vyvolávají mylný a škodlivý dojem, že reforem není vůbec třeba. Bezděkova pracovní skupina zpracovala výsledky dle zadání politických stran, kde všechny s výjimkou komunistické počítají se zvýšením váhy fondového pilíře a pozdějším odchodem do důchodu. Domluva napříč politickým spektrem zůstává nadále v nedohlednu.
„Reforma“ financování zdravotní péče se ubírá naprosto jiným směrem než všechna doporučení Světové banky, IMF nebo třeba OECD. Počítá se s likvidací těch nemocnic, které nezůstanou neziskové. K posílení spoluodpovědnosti pacienta alespoň symbolickým placením za návštěvu lékaře či vystavení receptu nedošlo. Ceny za léky stále zůstávají regulovány a snižování marže lékárnám ohrožuje dostupnost léků na venkově. Špatně hospodařící nemocnice jsou nesystémově oddlužovány z prostředků vyčleněných na podporu hospiců a domácí péče.
Ke změně došlo v systému nemocenského pojištění. Stát přenesl zodpovědnost za placení prvních 14 dnů pracovní neschopnosti na zaměstnavatele, což může mít likvidační dopad na malé podniky. Bude zajímavé sledovat, zda přijaté opatření povede ke snížení rekordní nemocnosti a průměrné délky jednotlivé pracovní neschopnosti.
Snížení míry nezaměstnanosti jsme se nedočkali, reformy fungování trhu práce, která by zaměstnavatelům umožnila pružně reagovat na potřeby zákazníků, také ne. Nový zákoník práce k tomu rozhodně nesměřuje. Nezaměstnanost má především strukturální charakter, lidem se stále vyplácí pobírat sociální dávky a nepracovat. O problémech se sháněním zaměstnanců by mohli personalisté z kolínské automobilky jen vyprávět. Podpora přímých zahraničních investic sice přináší vznik nových pracovních míst, málo se však mluví o zániku pracovních míst v malých a středních domácích podnicích, které investiční pobídku nedostanou.
I přes rekordní hospodářský růst se veřejný dluh neustále zvyšuje. Reforma veřejných financí z roku 2004 sice snížila tempo zadlužování, výraznější dopady však neměla. Příhodnější doba na snižování zadlužení snad již dlouho nenastane, ale přece nebudeme před volbami šetřit! Proklamované snižování počtu zaměstnanců ve veřejném sektoru se také nekonalo.
Tážeme-li se, proč se potřebné reformy neuskutečnily, napovědět nám může výstup z nedávného IV. sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů. Delegáti nesouhlasí s prodlužováním věku odchodu do důchodu a nový zákoník práce považují „za to nejlepší od roku 1989, co se týká základní legislativy pro nás a pro zaměstnance vůbec“. Hezký protimluv představuje výrok, že „jakékoliv úpravy týkající se flexibility by se měly zahrnout do kolektivního vyjednávání“. Odboráři budou „usilovat o to, aby celkový podíl veřejných výdajů k hrubému domácímu produktu na veřejnou správu a služby se přiblížil (tj. zvýšil, pozn. autora) k výši těchto výdajů ve vyspělých zemích EU“. Odbory by chtěly „spravedlivý daňový systém“ a „spravedlivé mzdy a platy“, bohužel však slovo „spravedlivý“ nevysvětily.
Podobných vět bychom v programu ČMKOS mohli nalézt mnohem více. Vzhledem k silnému propojení odborů s ČSSD, která v uplynulých letech představovala dominantní sílu ve vládě, je zřejmé, kdo že to vlastně brání potřebným reformám. Může nás tak jenom těšit, že počet odborářů v České republice neustále klesá.
