KPR II – aneb co všechno se dá zažít v jednom krátkém, zasněženém týdnu
Sport
V době přihlašování se na ZVK – zimní výcvikové kurzy – se leckdo pozastaví nad záhadnou zkratkou KPR. Když se dozví, že jde o kancelář prezidenta republiky, nevěřícně kroutí hlavou: Co má kancelář prezidenta republiky společného s „lyžákem“? Cesta totiž vede na Prezidentskou chatu, která se nachází na hřebenu Jizerských hor, 1,5 km od Bedřichova.
V době přihlašování se na ZVK – zimní výcvikové kurzy – se leckdo pozastaví nad záhadnou zkratkou KPR. Když se dozví, že jde o kancelář prezidenta republiky, nevěřícně kroutí hlavou: Co má kancelář prezidenta republiky společného s „lyžákem“? Cesta totiž vede na Prezidentskou chatu, která se nachází na hřebenu Jizerských hor, 1,5 km od Bedřichova.
Už přihlašování má svá úskalí. Oba kurzy KPR jsou pouze běžkařské, proto by se mohlo zdát, že o ně nebude velký zájem. Opak je ale pravdou. Obzvlášť kurz II je vyhlášený a mezi studenty naší školy velmi oblíbený. Letos se přihlásilo padesát studentů a jede s námi pět šéfů, čímž jsme kapacitu „našeho domečku“ úplně zaplnili. A to „vrchní velitel“ Stejskal ani zdaleka neuspokojil poptávku. Proto si hned na úvod neodpustí poznámku: „Buďte vděční, že tady můžete být!“ Myšleno trochu nadsazeně, ale kdo se přihlašoval, ví, kolik je na tom pravdy.
Většina účastníků se na KPR vydala už poněkolikáté. Víme proto, „do čeho jdem“. Ráno vstaneme a snídaně v osm už na nás čeká na stole. Kolem deváté vyrážíme na běžky. Jsme rozdělení do pěti družstev podle toho, jak se kdo cítí. Necítím se vůbec, proto se přidávám k posledním a těším se, že se naučím techniku. Je nám přidělen „vůdce“ Libra a náš sněhový den začíná. Učíme se zatím klasiku, bruslení přijde později. Jezdíme po rovince sem i tam, s hůlkami i bez nich, na krásu a eleganci. Okolo projíždějící davy běžkařů (je neděle, den krásný) se na nás potutelně usmívají a možná vzpomínají na své začátky. „Tááák a ťapi, ťapi, ťapi, tím získáte rychlost a pak už se sklouzneme, dlouhý skluz, svezeme se na jedné lyži, krásně, koukej se dopředu, optimisticky a úsměv! Mazlete se s tím! Jedna ruka dopředu a druhá, no, malým dětem se říká ‚dej si ji na zadek‘, vypadáte krásně!“
Dopoledne ubíhá hrozně rychle. Pomalu je čas k obědu. Vracíme se do domečku, kde na nás čeká výborný oběd. „Prezidentská“ je totiž vyhlášená mimo jiné také svou skvělou kuchyní. Zbavíme se hladu a jdeme odpočívat. Po druhé hodině startujeme odpolední směnu: nazouváme lyže a vyrážíme pilovat ráno získané dovednosti. První družstvo kolem nás elegantně prosviští a jede se dál. Královka, Šámalka, U Buku, Vládní, Olivetská, Hřebínek, jména se nám zatím motají, míchají, projíždíme kolem, večer si budeme s rychlejšími kamarády vyprávět, kdo kde dneska byl.
„Tak, a kde je náš domeček?“ ptá se Libra, když jsme zrovna uprostřed úplné pustiny a zdá se, že do večeře se domů dozajista nedostaneme. Chvíli není slyšet nic než vrzání mozkových závitů a nakonec se naše hůlky vytrčí na všechny strany. Orientační smysl? Jenom asi dva z nás hádali správně… Na večeři dorážíme zpocení, unavení, ale spokojení, kolik jsme toho dnes ujeli. „Můžete si dneska do deníčků zapsat tak, no, 25 kilometrů.“ Číslo pro nás, začátečníky, úplně závratné. To jsme dobrý! Vrhneme se na plné talíře a spořádáme toho tolik, kolik v Praze asi tak za dva dny. Večer se bavíme spolu nebo každý zvlášť, dole v baru nebo nahoře na pokojích. Jen se moc neunavit, náš pobyt tady teprve začíná!
Tak ubíhá den za dnem. „Vůdci“ se střídají u jednotlivých družstev, ale program zůstává pořád stejný: Snídaně, lyže, oběd, lyže, večeře, a pak? Jednou běháme potmě okolo chaty orienťák a hledáme poschovávané kontrolky, lezeme v palčákách na umělé stěně, skáčeme pod zasněžený pingpongový stůl, obíháme ohradu sem a tam. Jindy jdeme do Bedřichova na bowling. Nechybí ani tradiční běh na Královku. Sauna připadla letos na středeční večer a ples už na čtvrtek. To je taková „kápéerková“ tradice. Každý kurz má své téma, letošní bylo „Modráky“ aneb práce všeho druhu. A tak se ve čtvrtek večer objevuje dole v restauraci 55 dělňasů, dělnic, dojiček a opravářů, kteří tančí, cvičí, křepčí a slaví. Zahraniční návštěvníci a návštěvnice jistě nemají ani potuchy: Co to tu, proboha, ti potrhlí Češi zase vyvádějí? Postupem večera se ale i oni nechají strhnout a přidávají se k nám. Jediným omezením večerního veselí je ranní vstávání a celodenní náročný sportovní výkon. „Ráno musíte být čerství do stopy!“ zní rozkaz velitele. Taky budeme, je to i otázka cti, tohle přece zvládneme!
Malou změnou oproti zaběhnutému režimu je takzvaný „celodeňák“, neboli celodenní výlet, na který se někdo těší a někdo z něj má hrůzu, že toho sportu bude najednou moc. Vyjíždíme všichni současně a také držíme stejný směr. Dolů k přehradě a pak nahoru, po silnici a nebo lesem. Lesem je to sice neprošlápnuté, ale zato jedeme krásně romantickou pěšinou, sluníčko na nás svítí a sníh nám v mraze vrže pod lyžemi. Zimní ráj. Moci tu tak zůstat! Mimoděk se v mysli vynořují úryvky z pohádek, obrázky z Mrazíka a chaloupka s babou Jagou. Prudkým stoupáním se dostaneme na silnici a idyla pohádky mizí. Zkratkou jsme dohonili třetí i čtvrté družstvo.
Míříme všichni stejně – dál a výš. Mrazem, sněhem, se sluncem nad hlavou a červenými tvářemi. Zastavíme se na chatě Jizeře nabrat síly a načerpat energii. Velmi neochotný personál se nám snaží zkazit krásný den. Skoro by se mu to i podařilo, ale bavíme se po svém a přes zabedněnost číšníků se přeneseme. Co s tím můžeš dělat? Rozebíráme situaci, když před chatou čekáme na ty, kdo čekají u baru, aby mohli zaplatit. Buď mu nezaplatíš a ať si tě honí po stráních, (stejně nás nikdy nedožene) nebo mu dáš jednu přes … Anebo (snažíme se plán dovést k dokonalosti) mu dáš jednu přes … a utečeš bez placení. Aspoň máme zase na co vzpomínat. Cesta zpátky je daleko rychlejší, i nebe už se zatáhlo, jako bychom si už svůj denní přísun slunce za dopoledne vybrali. Celodeňák byl nádherný. Večer porovnáváme, kdo se ten den více opálil.
Sobotní ráno se neúprosně blíží. Je čas se vrátit. Nikomu se nechce. „Tyhlety lyžáky by měly být aspoň na dva týdny, člověk si konečně na to zvykne, dokonce mu to ve stopě začne jít a už aby jel zas domů…“ lamentuje Márty. Sejdeme do Bedřichova, autobus už na nás čeká. Nasedáme a jedem. Velmi záhy se ovšem zjistí, že nejsme všichni. Rozzuřený zapomenutý Čapíno a dva další kurzisté jsou přijati na palubu kus pod Bedřichovem. Márty ještě Čapínovi připomene, aby se snažil být na kurzech výraznější, takhle že ho je snadné přehlédnout. V Praze se tradičně loučíme U Houdků. Kde jinde taky? Vždyť „každý správný kurz začíná a končí U Houdků“. A tenhle kurz rozhodně správný byl a stál za to. Tak co, naladily jsme vás? Přidáte se příští rok k nám? Nejezděte, chceme totiž ještě jednou na „Kápéerku“ taky.
Nahrávání ...
