Limity existují pouze v lidské mysli
Sport
V poslední době přibývají závody s názvem „survival“ anebo „adventure race“. Co jsou zač? Obojí jsou extrémní závody z rodiny sportů v přírodě, které kombinují několik disciplín. Právě v takových extrémech je odborný asistent Centra tělesné výchovy a sportu VŠE Mgr. Tomáš Vaněk jako doma. V zářijovém závodě Terra Incognita vybojoval s týmem Opavanet třetí místo a zajistil si tak účast na mistrovství Evropy 2004.
V poslední době přibývají závody s názvem „survival“ anebo „adventure race“. Co jsou zač? Obojí jsou extrémní závody z rodiny sportů v přírodě, které kombinují několik disciplín, například orientační běh, trekking, horolezení, jízdu na horských kolech, na kajacích, slaňování a řadu dalších, ještě extrémnějších sportů. Liší se od sebe délkou trati a časovým limitem. „Survivaly“ jsou obvykle kratší než „adventure race“–ty trvají minimálně dva dny, tzn. čas vítěze je nejméně 50 hodin nonstop.
Právě v takových extrémech je odborný asistent Centra tělesné výchovy a sportu VŠE (CTVS) Mgr. Tomáš Vaněk jako doma. V zářijovém závodě Terra Incognita vybojoval s týmem Opavanet třetí místo a zajistil si tak účast na mistrovství Evropy 2004. Terra Incognita byl totiž nejen Mezinárodním mistrovstvím Chorvatska, ale i prvním kvalifikačním závodem pro ME 2004.
Spali jsme šest a půl hodiny
Organizátoři do poslední chvíle tajili trasu. „To je součást závodu, týmy se musí s tratí rychle vyrovnat, zorientovat se, připravit si materiál, zařídit se podle terénu,“ vysvětlil Vaněk.
Soutěžilo se nonstop čtyři noci a pět dnů. Do popředí se dostala orientace, družstvo se muselo orientovat v mapě a postup zvolit tak, aby byl co nejjednodušší a nejméně namáhavý. Závodilo se v jízdě na mořském kajaku, na horských kolech, v trekkingu, plavání a coasteringu. „To je taková chorvatská specialita, kdy se zdolává pobřeží kolem moře,“ popisuje Tomáš Vaněk a dodává: „Záleží na týmech, jak to absolvují, jestli kolem pobřeží plavou nebo jdou po rozeklaných útesech, na nich se musí různě šplhat, lézt, část se plave, někdy se člověk probojovává hustou buší.“ Českému týmu trval závod přibližně 95 hodin. „Vystartovali jsme v půl osmé ráno z olympijského centra Bjelolasica v Chorvatsku, což je v pohoří Velká Kapela. Tam jsme začali chůzí po sjezdovkách nahoru, pokračovali po hřebenech pěšky a posléze i na horských kolech až k pobřeží. Navštívili jsme asi osm ostrovů, nejznámější z nich jsou Krk, Rab, Pag. Mezi nimi jsme se pohybovali na mořských kajacích, jejich hornaté části jsme absolvovali většinou pěšky, to byl právě hlavně coastering. Ostrovy nám zabraly tak dva, dva a půl dne. Když jsme je opustili, dostali jsme se do pohoří Velebit. Severní část jsme absolvovali na horských kolech, jižní pěšky. Pak jsme se vrátili zpátky na ostrovy. Dojezd do cíle byl na mořském kajaku,“ vypráví Tomáš. Podle něj se závod pro české extremisty vyvíjel dobře. Během prvních pětačtyřiceti hodin spali asi šest a půl hodiny, zbylých padesát nespali téměř vůbec. „Cestou jsme se přetahovali s týmem Španělska o třetí pozici, pak asi udělali chybu na mapě a dlouho za námi nebyli. Organizátoři nám nebyli schopni říct, kde jsou. Až 25 hodin před koncem závodu jsme se dověděli, že za námi je díra až pěti hodin. To jsme si říkali, že už bychom třetí místo mohli udržet,“ popisuje Tomáš.
Nejhorší byly ostrovy
Zajímám se o to, co bylo pro Tomáše osobně nejhorší: „Nejhorší pro mě byly ostrovy–všechny, které jsme šli. Člověk vidí střediska, kam se jezdí lidi koupat na pláže. My jsme poznali jen kopce, hřebeny. Je to halda suti, skalek a vápencových škrapů. Pohybovali jsme se maximální rychlostí tak dva kilometry za hodinu. Rozdrásaný byly nejen boty, i puchýře byly v dost pokročilém stádiu. Tam to bylo špatný. Navíc bylo přes den na slunci k padesáti stupňům, ani kousek stínu. Ani v noci se člověk moc neochladil, protože tam bylo pořád stejný vedro. Zespoda nás drásaly kameny a seshora slunce. Ke všemu to bylo strašně monotónní, nebylo ani na co koukat a bylo toho hodně. Šlo hlavně o psychiku, aby se člověk srovnal a pokračoval dál.“
Boty se nám úplně rozpadly
Stejně jako odpočinek, i jídlo a pití je plně na strategii týmů. „Na trase jsou dvě nebo tři stanoviště, kam si závodníci mohou poslat bedny s materiálem. Tam pak doplňují jídlo a pití, suché oblečení, boty, přebalují batohy podle toho, jaké další etapy je čekají. Vodu je povoleno čerpat ze zdrojů po cestě,“ seznamuje mě Tomáš s pravidly a dodává, že každý adventure race je velmi náročný na vybavení: „Člověk potřebuje na jeden závod minimálně dvoje až troje boty. Na ostrovech jsme letos každý zničili, ale úplně totálně, jeden pár bot. Dál potřebuješ cyklistické boty, někdy lezecké boty, horské kolo. Vodácký materiál zajišťuje organizátor. Závod vyjde tak na 55-60 tisíc korun na tým. Z poloviny nám jej hradila Česká asociace extrémních sportů, která nás tam vyslala jako oficiální výpravu České republiky. Finanční odměna byla jen za první tři místa, mezi která se rozdělilo 8000 euro. Za třetí místo jsme dostali 1500 euro dohromady. Startovné bylo 800 euro. Člověk tam nejezdí vydělávat peníze.“
Halucinace, mikrospánky, mikrosny
Nechápu, jak se dá něco takového vůbec vydržet. „Je to hodně psychický, co se týče spánku, jídla, puchýřů, všechno se dá překonat, je to i jedno z mott závodu: Limity existují pouze v lidské mysli. Týmy, které se dokážou nad tyhle problémy povznést, závod dokončí a umístí se na prvních pozicích. Spánkový deficit padesát hodin se dá vydržet, pak už člověk musí jít spát. Jinak se dostavují halucinace, mikrospánky, mikrosny. Všechno se to míchá dohromady, člověk ztrácí pojem o realitě a je hodně těžké udržet koncentraci. My jsme do cíle dojížděli na mořských kajacích na otevřeném moři po padesáti hodinách beze spánku. Bylo to někdy v pět hodin ráno, ještě za tmy, tam se zrovna ty halucinace, mikrospánky docela projevily. Byli jsme na moři úplně sami, takže pokud bychom se v nějakém pomatení smyslů otočili a jeli někam jinam, tak bychom se tam asi trošku potáceli. Ale měli jsme u sebe od organizátorů mobilní telefony a světelné tyčky, kterými bychom mohli dávat znamení,“ popisuje Tomáš poslední část závodu.
Člověku za pár dnů otrne
Na start se postavilo 27 týmů ze šestnácti evropských zemí. Týmy byly čtyřčlenné, smíšené, celou dobu musely postupovat pohromadě. České barvy hájili kromě Tomáše Vaňka ještě Jitka Černá a Petr a Ondřej Bloudkovi. Navzájem se znají už dlouho, ale společně závodit začali až letos. Terra Incognita, kde získali bronz, byl jejich třetí velký závod. První bylo Mezinárodní mistrovství Slovinska na začátku léta, kde obsadili třetí místo. Uprostřed léta skončili druzí ve smíšených týmech na Mezinárodním mistrovství Polska. „Tohle bylo takové vyvrcholení sezóny. Mezinárodní mistrovství Chorvatska bylo kvalifikací na ME, kam postupují první tři týmy,“ raduje se z úspěchu Tomáš. O extrémních závodech říká: „Člověk se těší na závod, a pak tam je. Když dosáhne určitý stupeň únavy, tak se těší do cíle. Když se tam dostane, říká si, že strašně dlouhou dobu nic dělat nebude. Ale ono mu za pár dnů otrne a začne přemýšlet, co bude dělat jiného a plánovat další věci. Zatím jsme se nedostali do stádia únavy nebo znechucení, že bychom nechtěli už nic takového absolvovat.“
Tomáš Vaněk
Jméno: Mgr. Tomáš Vaněk
Narozen: 8. 8. 1974 v Kolíně
Vzdělání: Absolvent FTVS, specializace Sporty v přírodě
Povolání: Odborný asistent CTVS VŠE – moderní sporty v přírodě, sebeobrana, lední hokej
Úspěchy:
- 3. místo Mezinárodní mistrovství Chorvatska 2003
- kvalifikace na ME 2004
- 4. místo Mezinárodní mistrovství Polska 2003
- 3. místo Mezinárodní mistrovství Slovinska 2003
- 1. místo Pohár Outdoormana 2002
- 2. místo Český pohár v extrémním závodě jednotlivců 2002
Tým: Opavanet – Jitka Černá, Ondřej Bloudek, Petr Bloudek, Tomáš Vaněk
Nahrávání ...
