iList.cz » Maximální zisk

Maximální zisk – a co dál?

29. 1. 2003 | Miroslav Šafařík |

Na stránkách Respektu (č. 42/2002, 52/2002 a 1/2003) proběhla polemika o standardizaci vysokoškolských „osnov“ a o „liberalizaci“ výuky na Vysoké škole ekonomické. Podobné kauzy jsou jistě příznačné i pro jiné vzdělávací instituce, a jakkoli není vhodné řešit interní problémy pouze jedné z nich na stránkách tisku, vést diskusi o zobecnělé podstatě problému může být velmi užitečné.

Pan Holman, jehož se spor dotýká především, je zřejmě jedním z oněch průkopníků, kteří se navzdory pravděpodobnému potrestání snaží udělat z vysokoškolských studentů to, čím by měli být – samostatně myslící bytosti. Je smutné, že takový přístup je stále vzácný a nezřídka považovaný za nepřípustný.

Jaký homo oeconomicus?

Ten, kdo si přečte Holmanovu učebnici Dějiny ekonomického myšlení, v podstatě načerpá základní přehled o tom, co se pod pojmem „ekonomie“ skrývá, a jistě se k této knize bude vracet. Vnímavější student by měl zároveň sám odhalit, že v ekonomii neexistuje žádné dogma, nic zde není dopředu dáno, že ekonomie může být stejně pestrá jako život sám. Pokud je však odkázán pouze na opakování „vynalezených“ pouček a posouvání křivek ve více či méně sofistikovaných grafech, mnohé z této pestrosti mu unikne.

Jedná se přitom o podstatný problém, jak tomu napovídá stále větší rozpor mezi předkládanou ekonomickou teorií a praxí. Zatímco v praxi bývá naše rozhodování zhruba z 80 % podmíněno emocemi a z 20 % korigováno racionální úvahou, ekonomická věda trvá na tezi o racionálním chování člověka. Zásadní (a zřejmě výlučná) podmíněnost psychikou a sociálními faktory je zmiňována pouze implicitně a zastřeně. Jako by vládlo spíše účetní pojetí ekonomie – co není počitatelné, to se neuvažuje. Což je zřejmě i jeden z důvodů, proč ojedinělý (a Nobelovou cenou loni oceněný) pokus D. Kahnemana hledající propojení ekonomického chování a lidské psychiky byl některými kritiky označován za příliš plytký a neprůkazný.

Odmítání alternativních názorů jen umocňuje existující podezření, že hlavní cíle ekonomické teorie jsou posunuty do roviny politické, do sféry ekonomického a politického dělení světa. Vždyť trvá-li někdo zarputile na existenci tržního prostředí ve světě, v němž je většina ekonomického bohatství založena na ropě (a na dalších neobnovitelných zdrojích) a kde mechanismy určující cenu ropy prokazatelně neodpovídají teorii tržní ekonomiky, pak se staví do role ztracence, který buď nezná, nebo nechce znát souvislosti.

Trh jako dobro i zlo

Ekonomie jako věda o hospodaření s omezenými zdroji je dnes na výsluní zájmu veřejnosti, kritérium zisku je stále rozšířenějším měřítkem v životě jednotlivce. Prorůstání hlediska efektivnosti do všech rozhodovacích procesů má své stinné i kladné stránky.

Stinné stránky spočívají v tom, že na základě klasické ekonomie se postupně vytvořila iluze o bezproblémovém přechodu lidského chování z morálních zásad (ověřených po tisíciletí po celém světě) na zásadu maximalizace osobního blaha. E. J. Mishan ve své knize Spor o ekonomický růst vyjádřil nebezpečí tohoto konceptu jasně: „Trh může skutečně sloužit tomu, aby vyjadřoval a prosazoval estetické sklony estetické společnosti, avšak bude rovněž vyjadřovat a prosazovat prostopášné a zločinné sklony společnosti, která se sama stává zločinnou. A ve všech těchto případech trh slouží charakteru a účelu společnosti stejně efektivně, bez ohledu na úroveň bohatství a jeho rozdělování.“ Společnost se stává naoko rozvinutější, ale uvnitř degraduje. Trh přestává být bezhodnotovým mechanismem, spotřebitel je vláčen reklamou, stává se otrokem svého moderního pojetí svobody, kterou chápe jako možnost konzumovat v neomezené míře. Dochází očividně ke krizi paradigmatu v moderní ekonomii, zahrnutí morálky a etiky do teorií je nevyhnutelné. Příkladem může být koncept rozšířené racionality S. Zamagniho, jenž spočívá v zahrnutí altruismu do rozhodování jednotlivce.

Kladné stránky zájmu o ekonomii a o efektivnost lze spatřovat v tom, že ve světě stále omezenějších přírodních zdrojů se společnost může naučit – při správně nastavených cenách – chovat šetrněji k životnímu prostředí v rámci tržního systému. Tento zájem může následně vést k lepšímu hospodaření se všemi omezenými statky.

Víc pokory a skromnosti

Citované Holmanově knize lze vytknout jen to, že zcela opomenula environmentální ekonomii. Právě proto, že tento obor nechápe ekonomii jako uzavřený systém, je většinou odmítán, třeba jen z důvodu, že vyžaduje multidisciplinární přístup. V současnosti, kdy je vyžadována čím dál užší specializace, je totiž obtížné vychovat odborníky se znalostmi a myšlením jdoucím napříč vědními obory.

Namísto odmítání Holmana by měla ekonomická vzdělávací instituce rozšířit svůj záběr o myšlenky, které z hlediska udržitelné budoucnosti nelze opomíjet. Ekonomicky vzdělaný člověk by neměl opouštět brány školy, aniž by kdy slyšel o ekonomech Stiglitzovi, Costanzovi, Dalym, Tietenbergovi, Pearceovi, Vankovi a dalších.

Jestliže si tyto „alternativní“ proudy nacházejí své posluchače (svůj „trh“), pak by mezi prvními, kteří jim otevřou dveře, měli být právě zastánci tržních principů. Tržní principy jako takové odmítat nelze, neboť stále hrají důležitou roli. Je však třeba naučit se správně vnímat podmínky a souvislosti, z nichž plynou klady a zápory tržního chování, a z hlediska hospodárnosti klást důraz na pokoru a skromnost ve vztahu k omezeným zdrojům.

Miroslav Šafařík, Jaroslav Klusák

Autoři pracují v Českém ekologickém ústavu.

Článek převzat z týdeníku Respekt, http://www.respekt.cz/, ročník 14, číslo 4, vyšlo 20. 1. 2003.