Mladé maso do redakčního mlýnku

20. 9. 2004 | | Názory

Jak se stát mladým masem? Otázka, která mě trápila od příchodu na VŠE. Všude na chodbách budovy na Jižním Městě náborové plakáty do Studentského listu. Ale. Stejně jako mně i vám se začne honit hlavou: „Ježiš, vždyť já se neumím skoro ani podepsat a mám jít psát do novin? Budou na mě koukat jak na blázna! A navíc nemám žádné zkušenosti.“ Pak jsem byl pozván na jeden redakční sraz.

Jak se stát mladým masem? Otázka, která mě trápila od příchodu na VŠE. Všude na chodbách budovy na Jižním Městě náborové plakáty do Studentského listu. Ale. Stejně jako mně i vám se začne honit hlavou: „Ježiš, vždyť já se neumím skoro ani podepsat a mám jít psát do novin? Budou na mě koukat jak na blázna! A navíc nemám žádné zkušenosti.“ Ale duše malého psavce se ve vás bouří. Proč to nezkusit? Můj osobní boj trval celý semestr. A pak přišla ta chvíle! Seznámil jsem se s jedním „mladým masem“. Když jsem tak poslouchal, jak to v redakci chodí, probouzela se ve mně velká zvědavost a pokušení to také zkusit. Pak jsem byl pozván na jeden redakční sraz.

Nervozitou mi zdřevěněly končetiny, ale nakonec jsem přece jen, pln očekávání, vyrazil na Žižkov do nejvyššího patra Staré budovy, do sídla Studentského listu. Hluboký nádech před skokem do hluboké vody. Roztřeseně jsem zaklepal na bránu do světa žurnalistiky. Dveře se otevřely a na mě z nich vykoukla usměvavá tvář šéfredaktora.

Kancelář dva na dva metry vás zprvu může donutit se ptát: „A tady se má jako pracovat?“ Využití minimálních prostor by se však dalo označit za mistrovské dílo. Tři počítače, nějaká ta nezbytná novinářská technika a skříň na stále se zvětšující hromady papírů. Osádku redakce ve chvíli mého příchodu tvořily tři osoby. Všichni už od pohledu milí lidé. Šéfredaktor si mě posadil na volnou židli a začal mě hned informavat o tom, jak to v listu chodí. Z vyprávění to znělo fajn, ale co praxe?

Hned po úvodu se celá redakce vydala do vedlejší učebny na korektury. Noční můra takového analfabeta jako jsem já. Seděl jsem nad jedním článkem, co mi byl předložen ke kontrole, a nadával si za prospané hodiny českého jazyka. Ale světe div se. Zkušení redaktoři rádi pomohou svému mírně gramaticky nedostudovanému kolegovi! Prostě kolektiv bez křeče a přetvářky.

Hned mi také byla přidělena práce. Té je vždycky dost a to, že na vás nějaká zbude, je velmi pravděpodobné. Pln nadšení jsem doma zapnul počítač a zahájil svou tvořivou činnost. Deset tisíc znaků na cestopis. To docela ujde na začínajícího redaktora. Druhý den donesu svůj výtvor na kontrole. Editor mi sdělí své poznámky a výtky, ale nic mi není vyčítáno. Jsem přeci jen mladé maso a musí se se mnou zacházet opatrněji než s ostříleným redaktorem. Článek podle rad svých zkušenějších kolegů opravím a už se těším na svůj první výtvor v novinách.

Každému, kdo je jen trochu na pochybách, zda rozšířit řady naší redakce, radím, jděte do toho. Za zkoušku nic nedáte. Poznáte plno nových lidí, což je na naší škole ceněno nad zlato, a možná v sobě objevíte budoucího držitele Pulitzerovy ceny. A ještě je zde jedno překvapení, na které se každý z vás může těšit. Až zjistíte, co jsou to ideové konference, už nikdy nebudete chtít odejít.

Mohlo by tě zajímat: