Před 192 lety se zhroutila londýnská burza. Všichni si mysleli, že Napoleon v Belgii rozdrtil spojenecké armády a Evropu opět čeká období nekončících válek. Jen Nathan Mayer Rotschild věřil, že u Waterloo to dopadlo jinak. A vydělal na tom.
Před 192 lety se zhroutila londýnská burza. Všichni si mysleli, že Napoleon v Belgii rozdrtil spojenecké armády a Evropu opět čeká období nekončících válek. Jen Nathan Mayer Rotschild věřil, že u Waterloo to dopadlo jinak. A vydělal na tom.
Francouzská bestie se vrátila. Utekla z Elby, kde měla navěky zůstat ve vyhnanství, vylodila se ve vlasti a díky ďábelským schopnostem si ji během pár dnů podmanila. Když ji ostatní mocnosti vyzvaly, aby se vrátila tam, odkud přišla, vyhlásila mobilizaci a ještě než se mocnosti dokázaly připravit, vtrhla na belgické území. Psal se červen roku 1815 a Napoleon Bonaparte se naposled pokusil ovládnout Evropu.
Fiasko po úspěchu
Těžko říct, jak se mu podařilo vymanévrovat početně silnější pruskou armádu maršála Blüchera a zasadit jí porážku u Ligny, zatímco vévoda z Wellingtonu nebyl schopen u Quatre Bras porazit mnohem slabší francouzský odřad maršála Neye. Napoleon nechal utíkající Prušáky prchat a 18. června skoro celou silou své armády zaútočil proti Wellingtonovu slepenci anglo-holandsko-hannoversko-nasavsko- belgických sil. Těm, kdo trochu přemýšleli, bylo zcela jasné, jak tato bitva dopadne. Zkušenosti z posledních dvaceti let hovořily jasně v Napoleonův prospěch. A stejně jasné by byly i následky – další kontinentální blokáda a francouzští korzáři na všech mořích a oceánech. Vůbec nic pěkného pro anglický obchod a anglickou vládu.
Takové úvahy se nejspíš honily hlavami londýnských makléřů, když 19. června dorazily za průliv La Manche zprávy z Ligny a Quatre Bras. Londýnský trh se zhroutil. A nebyl žádný důvod, aby se o den později tento masakr neopakoval.
Krušné časy
Jen blázen by v ten okamžik držel britské vládní dluhopisy, když zemi nejspíš čekala další válka, kvůli které by se musely vydat nové a s vyšším úrokem. Bylo lepší je hned prodat, oželit pár dní úrokového výnosu a s velkým ziskem je později dokoupit zpět. Anebo ještě lépe – najít někoho, kdo dluhopisy za nějaký obstojný úrok půjčí, následně je prodat a nakoupit je zpět, až klesne jejich cena. Pak by je stačilo vrátit s dlužným úrokem smolaři, který je půjčil, ať si s nimi doma třeba tapetuje. Zisk vzniklý z rozdílu prodejní a kupní ceny by zůstal spekulantovi (samozřejmě po odečtu úroků za půjčení dluhopisů). Mohl to být docela dobrý způsob, jak se dalo na válce vydělat.
Další na ráně byly třeba akcie Východoindické společnosti. Tato společnost, mající monopol na britský obchod s Orientem, potřebovala pro svou činnost mír jako sůl. Francouzské korzáry přitahovaly její velké plachetnice plné stříbra, hedvábí, čaje a drahého koření. Až by Francouzi vypluli, Bůh ví, kolik lodí by se dostalo bezpečně do přístavů. Bylo jasné, že akcie East India Copany jsou vhodné k prodeji. Pokud by je někdo mermomocí chtěl vlastnit, mohl je později koupit levněji.
To vše bylo 20. června 1815 každému jasné. Až na Nathana Mayera Rothschilda. Tento osmatřicetiletý židovský bankéř, který se přestěhoval do Londýna z Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1804 měl britské občanství, akcie a dluhopisy neprodával. Naopak, čím více se trh propadal, tím více akcií a dluhopisů nakupoval. Jen málokomu to přišlo divné. Soudilo se, že se Žid jenom marně snaží zadržet padající trh, protože tentokrát v tom byl namočen až po uši.
Bankovní dům Rothschild financoval Wellingtonovo belgické tažení a další peníze půjčil ruské, pruské, rakouské a několika německým vládám. Velikost spojeneckých dluhů byla taková, že ho případné problémy při jejich splácení mohly potopit bez ohledu na to, jak mocným finančníkem v té době byl.
Šikovný židovský bankéř
A tak makléři prodávali a trh klesal, zatímco bankovní dům N. M. Rothschild nakupoval a nakupoval. Sám majitel se tvářil stejně přísně jako dřív, takže se z jeho tváře nedalo vyčíst, co si o situaci vlastně myslí., což byla pro mnohé v ten den velká škoda.
Nathan Mayer Rothschild měl totiž plán, založený podle některých zdrojů na mnohem lepších informacích, než měli ostatní. Dodnes se neví, jak se k nim v době bez železnic, telegrafů, telefonů a radiového či televizního spojení dostal. Nejromantičtější verze hovoří o tom, že byl ve Wellingtonově štábu, když se u Belle Alliance obě armády srazily. S výsledkem bitvy spěchal na koni do Antverp, kde už čekala najatá loď, se kterou překonal Lamanšský průliv, a pak najatým dostavníkem či na koni rychle dojel do Londýna. Méně romantická verze tvrdí, že tuto cestu vykonal jeden z jeho obchodních agentů. Dle ještě prozaičtější verze donesl zprávu poštovní holub, pomocí kterých se Rothschild dorozumíval se svými evropskými zastoupeními.
V úvahu však přichází i verze čtvrtá, zbavená vší romantiky i patosu. Podle ní Rothschild nevěděl, jak bitva vlastně dopadla, jen vsadil na to, že se Evropa za posledních dvacet let změnila. Věděl, že kromě Wellingtonovy a Blücherovy armády pochoduje k francouzským hranicím rovněž armáda rakouská a ruská. Dohromady přes půl milionů veteránů, kteří o rok dříve donutili Napoleona k abdikaci. Řekl si, že takový tlak nemůže napoleonskými válkami vyčerpaná Francie vydržet, a vsadil na konec války.
Napoleon zklamal
Když došly 20. června zprávy z bojiště, dala mu londýnská burza za pravdu. O dva dny dříve u Waterloo Wellingtonova armáda Napoelonův nápor vydržela, a když jí večer přišly na pomoc pruské oddíly maršála Blüchera (jehož armáda zdaleka nebyla tak poražená, jak se soudilo), bylo vítězství spojenců úplné. Napoleonova vláda prakticky skončila a revolučními válkami zpustošenou Evropu čekalo dlouhé období míru. Ceny akcií a dluhopisů vyrazily okamžitě vzhůru. Ti, co spekulovali na o poklesu, utrpěli těžké ztráty, když ke splacení závazků museli dokupovat cenné papíry za vyšší cenu, než za jakou je prodali.
A co víc, protože neúspěšná spekulace oslabila řadu Rothschildových konkurentů, byl jeho bankovní dům jedním z mála, které mohly pomoci evropský mír financovat. Francouzská vojenská moc byla zlomena, přicházela doba dominance pro Velkou Británii, její rychle se rodící průmysl a rostoucí mezinárodní obchod. Vedoucí postavení získal samozřejmě také subjekt, který měl celý budoucí rozmach úvěrovat – bankovní dům N. M. Rothschild.
Michal Špaček
článek vyšel na http://www.penize.cz
