Oblíbený výměnný program Erasmus umožnil prožít zahraniční semestr
i mně, a tak jsem se loni v červnu vrátil z Anglie. Za těch pár
měsíců jsem se tam dozvěděl mnohé. Po studijní stránce jsem o mnoho
chytřejší nepřijel, zato vím, jak vysoké je na ostrovech školné. Na
drtivé většině univerzit zaplatí letos student v bakalářském studiu
3 225 liber. To je poměrně vysoká částka i pro Brity, a proto také
většina z nich od prváku žádá o vládní půjčky.
Díky multikulturnímu prostřední univerzity jsem se při rozhovorech
s mými zahraničními přáteli dozvěděl druhou zajímavou věc. Ať
studovali kdekoli, jedno měli společné – všichni na svých univerzitách
za studium platili. Výše školného se pochopitelně lišila, ale kromě
několika Evropanů jsem nikoho studujícího zdarma nepotkal. Stále si tak
pamatuji údiv Američanky platící přes 20 000 dolarů ročně, když jsem
jí sdělil, že mě doma studium nestojí nic. A stejně tak nejde zapomenout
i výrok Inda, jehož otec prý šetřil celý život na to, aby on mohl
v Anglii získat titul Master v oboru informačních technologií.
Třetí zjištění, které bych zde rád zmínil, spočívá v tom, že
téměř všechny britské univerzity (s výjimkou Oxfordu a Cambridge)
přijmou do bakalářského studia každého a nepořádají výběrová
řízení. Jaký má tento fakt důsledky?
Aniž bych chtěl působit arogantně, občas jsem měl při výuce pocit,
že někteří studenti by na univerzitě zkrátka být neměli. Nejsilnější
byl tento dojem u některých zahraničních „full-time“ studentů
(především z Číny), kteří se, přestože prakticky neuměli anglicky,
dokázali dostat až do třetího ročníku. Protože ale i domácí studenti
mne svými znalostmi občas nemile překvapili, domnívám se, že důsledkem
absence přijímacího řízení jsou nízké nároky na studenty a nevalná
úroveň výuky celkově.
Dalším postřehem, který jsem si z Anglie přivezl, je odlišný vztah
škola (resp. vyučující) – student. Jelikož na ostrovech může být
studentem každý, kdo za studium zaplatí, mění se tam tento vztah spíše na
vztah klient – firma. A protože firmy nerady ztrácí klienty, kteří by
pak šli za služby platit konkurenci, stejně tak univerzita si dvakrát
rozmyslí, jestli chce studenta za neplnění povinností opravdu vyloučit.
Posledními nevýhodami absence přijímacího řízení jsou pak masovost,
která se dříve či později dostaví, a skutečnost, že studenti si svého
studia váží přeci jen o něco méně, neboť si své místo na škole
nemuseli vybojovat.
A co chci tímto článkem vlastně říci? Ve čtvrtém roce svého studia
spatřuji na VŠE – přestože zde přijímací řízení zachováno
zůstalo – mnoho nedokonalostí, především mi vadí úroveň některých
předmětů. Když jsem ale zjistil, že v zahraničí, kde se za studium
platí, může být výsledek stejný, nebo i horší, svůj názor jsem musel
trochu poupravit. Na to, že je to tu zdarma, to není zas tak špatné…
