Se zájmem jsem si přečetl reakci na články o deflaci od studentů 5. ročníku oboru finance. Čekal jsem věcnou kritiku, která narazí na slabé argumenty mého článku a jejich následný rozbor. S politováním jsem zjistil, že cílem rekce studentů financí nebyl pokus o polemiku či věcnou kritiku, ale pouze snaha shodit jiný názor, a to jakýmikoliv prostředky.
Se zájmem jsem si přečetl reakci na články o deflaci (publikované mnou a Jakubem Haasem v listopadovém SL) od studentů 5. ročníku oboru finance. Čekal jsem věcnou kritiku, která narazí na slabé argumenty mého článku (o nichž vím) a jejich následný rozbor. S politováním jsem zjistil, že cílem rekce studentů financí nebyl pokus o polemiku či věcnou kritiku, ale pouze snaha shodit jiný názor, a to jakýmikoliv prostředky.
Zarazila mne hned první výtka, týkající se mého údajného „neustálého srovnávání ČR s Japonskem“. Tato výtka je tak trochu „mimo mísu“, poněvadž o Japonsku se v mém textu zmiňuji pouze dvakrát, jednou v souvislosti se stagnací, ve které se Japonsko nachází právě v důsledku dlouhotrvající deflace a podruhé jako varování, kam až může deflace vést. V žádném ohledu se nesnažím o komparaci deflace české a japonské. Jako poznámku autorům bych dodal, že nemožnost tohoto srovnání je dána spíše dobou, v jaké se Japonsko v deflaci nachází na rozdíl od nás, spíše než v odlišných institucionálních podmínkách, jak uvádějí.
Dalším sporným momentem v reakci na můj článek je polemika o důvodech nebezpečí deflace. Autoři se ohánějí otřelými učebnicovými poučkami, bez alespoň chvilkového se zamyšlení nad problémem. Je pravdou, že efekt očekávání bývá uváděn jako hlavní nebezpečí deflace, ovšem v případě, kdy se deflace pohybuje okolo nuly (v květnu dokonce byla nulová), není efekt očekávání v případě spotřebitelské poptávky natolik důležitý. Lidé kvůli deflaci, o které mnohdy ani neví, nepřestanou jíst, pít, a dokonce ani neodloží plánovaný nákup auta. Jsou to právě velké podniky, či finanční instituce, kteří dopad i tak malé deflace, jako byla u nás, cítí. Pokud např. dřevařský podnik těží dřevo se stejnými náklady, zatímco ceny stolů, skříní nebo židlí letí dolů v důsledku konkurence plastového nábytku, má to za následek snížení ziskového rozpětí, které může vést k utlumení výroby či stagnaci investičních akcí.
Deflační spirála, kterou autoři nakonec vyhrožují byla nejspíš důsledkem nepromyšleného přepsání z učebnice makroekonomie. V ČR nikdo takovou situaci neočekával, natož aby o ní hovořil, důkazem budiž jakákoliv prognóza vývoje CPI z první poloviny roku 2003, kdy byl problém deflace aktuální.
Autoři se nevyvarovali ani agresívním výrazům typu „naprosto hluchá a nic neříkající fráze“, týkající se výroku „optimální mix hospodářských politik“. Za prvé tuto frázi použil člen bankovní rady ČNB Jan Frait při své přednášce na VŠE v říjnu 2003 a za druhé Studentský list není ekonomický plátek s neomezeným prostorem, takže platí zásada: čím jednodušší a kratší, tím lepší. Profesor Frait měl samozřejmě prostor svůj výrok rozvést, já mohu ve zkratce nyní. Optimální mix měnové a fiskální politiky v případě déle trvající deflace, kdy se již ekonomika nachází v pasti likvidity, je expanzivní fiskální politika a neutrální měnová politika, protože ta je stejně neúčinná. Fiskální expanze a růst schodku státního rozpočtu má inflační tendence. Já jsem však hovořil o zásahu již v počátku problému, tedy kdy ekonomika není v pasti na likviditu a je citlivá na změny v peněžní zásobě. Tento zásah, jak autoři nakonec pochopili, spočívá v odklonu od inflačního cílení nebo v uvolnění inflačního cíle a v neutrální fiskální politice, resp. v její nezměněné podobě.
Nakonec se přece jen autorům podařilo trefit do černého, když správně opravili mou chybnou interpretaci Friedmanova doporučení, aby byla změna potenciálního produktu doprovázena změnou peněžní zásoby ve stejné výši. Já jsem nepoužil rovnici v přírůstkovém tvaru. Jako mylná se ovšem jeví kritika, že je to špatně, protože optimální absolutní výši měnové zásoby nikdo nezná a znát nebude. Stejně dobře totiž nikdo nezná ani hodnotu růstu potencionálního produktu a už vůbec nikdo nemůže zaručit stabilní rychlost oběhu peněz.
Michal Jelínek, 3. ročník FNH
