Prohlédnutí profesora H.
NezařazenéProfesor H. vstoupil do učebny přesně na čas. Na tom ostatně nebylo nic tak divného, on totiž vstupoval do učebny přesně na čas vždy. Ať bylo vedro či náledí, ať ho cestou zdržela dopravní zácpa či demonstrace za lepší postavení krátkosrstých jezevčíků ve společnosti, vždy si dovedl vytvořit časovou rezervu.
Profesor H. vstoupil do učebny přesně na čas. Na tom ostatně nebylo nic tak divného, on totiž vstupoval do učebny přesně na čas vždy. Ať bylo vedro či náledí, ať ho cestou zdržela dopravní zácpa či demonstrace za lepší postavení krátkosrstých jezevčíků ve společnosti, vždy si dovedl vytvořit časovou rezervu tak, aby práh místnosti překročil (s mrknutím na ciferník svých oblíbených švýcarských hodinek, kterých se nemínil vzdát, ačkoli se od té zpropadené návštěvy vodního parku zpožďovaly o šest minut denně a on je musel pravidelně seřizovat podle rádia) na vteřinu přesně.
Ten den přišel profesoru H. už od rána obzvláště líbezný. Slunce se opíralo do stále ještě svěžího jarního vzduchu a v okolí školy bylo slyšet zpěv ptáků. Zpěv ptáků a ticho, nic víc. Profesor H. najednou znejistěl. Jako by něco nebylo v pořádku. Ale brzy se opět poddal radostné a klidné náladě, v kabinetu si vzal z přihrádky pod oknem podklady a jak již jsme výše zmínili, do učebny vstoupil přesně na čas.
Léta trénovaným krokem, o jehož eleganci byl hluboce přesvědčen, předstoupil před rozlehlou posluchárnu, ležérně se opřel o katedru a jal se nenuceně, beze spěchu, čistit brýle. Ale proč vlastně, když jsou čisté jak první zimní rampouchy v Krkonoších? Jistě, naučený grif, musí přeci jen počkat, než se studenti, ta hučící a věčně něco chroustající cháska, kterou má ale přesto rád, utiší. Moment! To ticho…
Profesora H. polil studený pot a velmi pomalu, jakoby váhavě nasadil brýle zpět na svůj žilkovaný nos. Posluchárna byla prázdná, zvednuté sedačky mu výsměšně ukazovaly svá světlá holá břicha. Že by se spletl? To se mu nikdy nestalo. No, co se dá dělat. Už už chtěl odejít, tu si ale všiml solidně oblečeného studenta asi ve třetí lavici. Seděl tam bez hnutí, proto si ho hned nevšiml – a tvářil se, jako by vše bylo v nejlepším pořádku.
“Ehm, pane kolego,” začal profesor H., který rád takto oslovoval studenty, “zdá se, že jsme se oba tak trochu spletli. Netuším sice, jaký svátek právě slavíme, nebo jaká bomba tu byla nahlášena k brzkému výbuchu, ale zdá se, že tato přednáška odpadá. Nemám pravdu, kolego?”
“Ne-e,” odtušil kolega – student.
“Prosím?”
“Povídám, že ne-e. Tahlecta přednáška normálně je, jinak bych se sem asi nebelhal, to dá rozum.”
“Aha. A…kde jsou ostatní, nevíte?”
“To není moje starost, pane. Některý makaj, některý šprtaj, některý hrajou třeba squash, to je různý. Mám někomu brnknout na moubajla?”
“A vy jste student?” tázal se profesor H., jemuž se z projevu podivného individua zvýšil tlak.
“Oficiálně ano,” řeklo individuum a spiklenecky na profesora H. mrklo. “Ale hlavně dobře píšu. Rychle, víte. Nic mi neuteče. Ostatní si mě docela chválí. Budete už vykládat?”
“Ale jakto že tu nejsou. Od koho ty přednášky seženou?”
“No ode mě, to dá rozum. Tady to namlátim do notebooku a večer to všem rozešlu po Netu. Tři koruny pro jednoho, to je slušná cena, ani se necukaj a nesnažej se to kopírovat nějak mezi sebou. Jsou docela prima, ti vaši studenti.”
“Mám dojem, že ještě minule tady bylo plno.”
“Tak to se vám muselo něco zdát, pane, já už se tím živím dobrý tři roky.”
“Aha.”
Chvíli bylo ticho.
“A v jiných hodinách to chodí taky tak? Tam, kde něco počítají?”
“Nema problema. Studenti si šíří dobře udělaný řešený příklady i s komentářem a spešl tipy na písemky. Kdo to z toho nepochopí, tak to nepochopí asi vůbec…”
“Takže na každou přednášku chodí jen lidé jako vy?”
“No, na každou ne. Vy alespoň tu a tam něco říkáte jinak, přidáte vtip, nebo příklad. Někteří se jen opakují – a tam už nechodí vůbec nikdo. Víte, všechno to začalo tím, že stovky studentíků jen poslouchaly, co jim povídáte. Aspoň mi to tak řikali. Kdybyste prej víc diskutovali, dělali týmový práce, aby při tom byla i trochu sranda a víc se to podobalo tomu, co budou pozděj asi dělat. Ale to byly jen výjimky. Dřív byli sami ve velkejch učebnách a dnes sou sami na síti, tak jsem to vod nich slyšel. Už jenom jazyky drtěj ve spešl kurzech…”
“Ale…přece…s některými jsem i diskutoval. Rozuměli jsme si a hádali se jako…kolegové. Jako přátelé.”
“No, skoro jste mě dojal. Čo bolo, bolo! Time is money, m´kay? And now I´m loosing both, damn it! Takže do toho! Jaký vtip přidáte dneska, pane kolego…”
Profesor H. se probudil zbrocený potem, pyžamo měl docela promočené a skoro nemohl popadnout dech. Hned zítra půjde za děkanem. Snad je ještě čas všechno zachránit, všechno změnit.
Musí zakázat notebooky. Nebo internet! Nebo zavést povinnou docházku. Nebo všechno najednou. A nebo…
Profesor H. se pousmál. Nechovali se k němu na vedení vždy pěkně. Jsou to stejně suchaři, nic po nich nezůstane, dobře jim tak, říkal si, zatímco procházel příběhy z praxe a listoval sešity s vystříhanými vtipy. Vždy miloval ticho. A ta síť zas není tak špatná…jeho myšlenky se rozeběhnou radostně po nekonečných, bzučících drátech (nebo jak to kruci funguje), možná i přes oceán…WHATISTHEMATRIX…THEMATRIXISME!!!
Nahrávání ...
