Čím horší úroveň, tím víc krve teče

25. 8. 2004 | Radka Kučerová | Rozhovory, Studentský život

Kdo se jako dítě díval na sovětský večerníček „Nu pagadí zájac“, vybaví se mu se slovem karate postava v bílém kimonu, která s křikem přeráží holou rukou několik cihel naráz. Robert Schwanzer, mistr České republiky v disciplíně kata a student čtvrtého ročníku VŠE, takovou představu vyvrací: „Když se mě tetičky ptají, kolik jsem zlomil cihel a střešních tašek, snažím se jim vysvětlit, že tohle do karate nepatří. Klasické karate pochází z Okinawy v Japonsku a tohle se tam nikdy nepraktikovalo.“

Kdo se jako dítě díval na sovětský večerníček „Nu pagadí zájac“, vybaví se mu se slovem karate postava v bílém kimonu, která s křikem přeráží holou rukou několik cihel naráz. Robert Schwanzer, mistr České republiky v disciplíně kata a student čtvrtého ročníku VŠE, takovou představu vyvrací: „Když se mě tetičky ptají, kolik jsem zlomil cihel a střešních tašek, snažím se jim vysvětlit, že tohle do karate nepatří. Dělají to třeba šaolinští mniši, je to takové ztvrzování fyzické schránky. Klasické karate pochází z Okinawy v Japonsku a tohle se tam nikdy nepraktikovalo.“

Body za správně umístěný úder

Sportovní karate má dvě disciplíny: kata a kumite. Kata je souborné cvičení proti imaginárnímu soupeři na tatami. „Jsou to sestavy daných cviků, které vznikaly ve starém Japonsku u mistrů. Cviky musí za sebou následovat v určité posloupnosti,“ říká o své disciplíně Robert. Sestavy kata posuzují tři rozhodčí, kteří hodnotí bezchybnost a čisté provedení. Kumite je klasický zápas dvou lidí na tatami, který trvá tři minuty. „Mělo by být semikontaktní, je dovolený lehký kontakt na břicho a na hlavu. Úder se musí zastavit těsně před tím, než rána dopadne. Za těžký kontakt se vylučuje,“ popisuje Robert. Zápasí se na body. „Každý správně umístěný úder na hlavu nebo na břicho je ohodnocen body. Kdo má za tři minuty víc bodů, vyhrává,“ dodává Robert. Obě disciplíny mají čtyři styly: shotokan, shitoryu, wadoryu, a gojuryu (ve kterém soutěží Robert). Styly se liší technikou, tvrdostí provedení, dynamikou, rychlostí. Sestavy různých stylů mají odlišný průběh. Soutěže jsou buď čistě stylové, například jen shotokan, nebo všestylové, které mají vyšší úroveň, protože je tam větší konkurence.

Tradiční karate pro dobrý pocit

Vedle sportovního karate existuje ještě karate tradiční, kde se cvičí jak kata, tak kumite. „Není dovolený vůbec žádný kontakt. Hodně se dbá na tradici, na postoje, jak je technika provedená. Musí být opravdu precizní, aby za ni byly uděleny vůbec nějaké body. I postoje musí být velmi přesné,“ popisuje rozdíly Robert. V České republice je karate podle něj na různé úrovni. „Jsou sportovní oddíly, které vychovávají děti, aby jezdily na soutěže, ale jsou i kluby, které se zabývají tradičním karate. Tam lidi cvičí pro svůj pocit a na soutěže moc nejezdí. Dělají to pro sebe, pro rozvíjení ducha, něco jako tajči. Je to jakási cesta,“ vysvětluje Robert.

Kata nebo kumite

„Kdysi jsem dělal obě disciplíny, ale když se člověk věnuje sportovnímu karate na vyšší úrovni, víc se specializuje. Na té nejvyšší úrovni je málo závodníků, kteří dělají obojí. Při kumite občas teče hodně krve. Někdy dojde i na zlámané nosy, přestože jsou kontakty zakázané,“ vysvětluje Robert, proč se rozhodl pro kata. „Úraz se stane proto, že závodníci mají malou kontrolu nad údery. Občas si protivník sám naběhne. Čím vyšší úroveň, tím víc jsou sportovci schopni údery kontrolovat, čím horší závody, tím je tam více krve,“ dodává. „I trenér mi říkal, že by mě byla pro kumite škoda,“ směje se Robert. „Když se podíváš na závodníky kata na světové úrovni, jsou to hodně prťavý kluci, kteří mají od 155 do 170 cm a to jsou senioři. Ale to je na kata výhoda. Když jsou kluci vyšší než 170 cm, už se tam těma rukama plácaj, bouchají se. Ale jsou i výjimky,“ přibližuje Robert.

Od šestého danu za zásluhy

Technický stupeň karatistů ukazují jejich pásky. Nejvyšší jsou černé, první až desátý dan. Robert má teď druhý dan a o prázdninách plánuje zkoušky na třetí. Existují seznamy technik kata i kumite, které musí karatisté ovládat, aby mohli získat vyšší technický stupeň. Výkon posuzují speciální zkušební komisaři. „Zajímavé je, že časový odstup mezi pásky by měl být stejný jako stupeň danu, o který usiluješ. Takže když chci třetí dan, musím od druhého čekat tři roky. Pak čekám čtyři roky, abych mohl na čtvrtý. Tak šestý dan a vyšší se získávají za zásluhy, za přínos pro karate. Jsou to lidi, kteří se karate věnují celý život, vymýšlejí a cvičí nové techniky. V ČR není ani jeden desátý dan. Osobně neznám nikoho, kdo ho má. Na soustředění jsem byl u Japonce, který má osmý,“ popisuje Robert.

Karate ke mně přišlo s kamarádem z paneláku

Robert vypráví, jak se ke karate vlastně dostal: „Když mi bylo asi devět, potkal jsem kamaráda z paneláku, který mi říkal, že si jde zacvičit karate. Do té doby jsem hrál tenis, ale protože rodiče neměli moc peněz, musel jsem toho nechat. Další na řadu přišlo karate. Šel jsem s kamarádem, zjistil jsem, že je na tréninku spousta nových lidí jako já a rychle jsem si tam našel kamarády. Trenér si všimnul, že ve mně možná něco je. Vybral mezi námi asi 15 lidí, kterým říkal elita. Cvičili jsme stranou od ostatních, lepší věci, které jsme mohli využít pro kata. Můj trenér v kata vynikal, proto se vždycky snažil přivést k němu nové lidi.“ Se svým prvním trenérem, inženýrem Jiřím Bočkem, trénuje Robert dodnes.

Teď už je škola v pohodě

Když byl Robert v prváku a ve druháku, měl také hodně soutěží a úspěchů. „Časově to bylo náročné. Pendloval jsem mezi Prahou a Brnem. V Praze jsem moc necvičil a spíš chodil do školy, protože jsem tu neměl žádné vedení. Ale kolikrát jsem se sbalil už ve středu a trénoval čtyři dny v kuse v Brně.“ Teď v Praze trénuje Robert dvakrát týdně v tělocvičně se zrcadly. „Je pro mě důležité, když se vidím a můžu se kontrolovat a posuzovat, jestli cvičím tak, jak říkal trenér. S tím trénuji jen o víkendech v Brně. Už jsem ale na takové úrovni, že jsem schopen si některé chyby sám poopravit. A škola už je úplně bez problémů,“ vysvětluje Robert. Pro fyzičku chodí do posilovny, běhá na trenažéru, občas plave. „V karate není dobré přibírat na svalové hmotě. Čím víc svalů člověk má, tím víc má problémy s dynamikou, s rychlými údery,“ zakončuje Robert.

Věřím, že bych se ubránil

Karate je bojové umění. Ubránil by ses, kdyby tě někdo napadl? „Občas přemýšlím o tom, co bych dělal, kdyby mě někdo na ulici začal ohrožovat. Věřím, že bych se ubránil. Ale můžu být rád, že jsem to nemusel vyzkoušet.“

Mohlo by tě zajímat:

• Koučka Elena Hulcká: Není nutné zvolit si jediný směr, ale přijít na to, jak své ambice propojit
• Nová děkanka Národohospodářské fakulty zvolena! Adéla Zubíková má před sebou velkou výzvu. Dokáže přinést kýženou změnu?
• Koučka Elena Hulcká: V každém z nás je potenciál, jen je potřeba ho objevit