Škola se snaží

14. 4. 2002 | | Rozhovory, Studentský život

Karolínu Piroutkovou zná, alespoň od vidění, na VŠE snad každý. Drobná tmavovláska, která je už sedmým rokem na vozíku, rozdává úsměvy na všechny strany.

Karolínu Piroutkovou zná, alespoň od vidění, na VŠE snad každý. Drobná tmavovláska, která je už sedmým rokem na vozíku, rozdává úsměvy na všechny strany. Mé žádosti o rozhovor vyhověla okamžitě, přestože ji za necelý týden čeká státnice z ekonomie.

Jak dlouho studuješ na VŠE?

Strašně dlouho, asi osm let. Já jsem se po prvním semestru zranila a musela přerušit. Pak jsem tři roky studovala z nemocnice nebo z domova, takže jsem měla tak dva předměty za semestr. Proto se to tak prodloužilo.

Jaké to je, pohybovat se po škole na vozíku?

Teď už dobré. Ale zpočátku, když nebyl ve Staré budově výtah, mě například do čtvrtého patra museli kluci nosit. Hodně se to zlepšilo. Kde není výtah, tam se dá dostat pomocí plošin. I když ty jsem použila za ty roky jen třikrát. Poprvé, když televize chtěla natočit, jak jedu nahoru. Potom jednou v sobotu na počítače, protože zrovna nebyl nikdo okolo. A naposledy jsem jela do knihovny se Zbyňou, ale trvalo mi asi půl hodiny, než jsem ho přemluvila. Vozíčkáři totiž plošiny nesnáší. Člověk si na tom připadá úplně neschopně. Jede strašně dlouho, asi deset minut, takže to zabere celou přestávku. Navíc to má bůhvíkolik zastávek a na každý zastávce stopku, kterou lidi omylem nebo ze srandy zaklapávají. Takže stejně potřebuju někoho, kdo nejdřív celou trasu proběhne a stopky mi „vycvaká“, aby plošina vůbec jela.

Pomáhají ti spolužáci?

U schodů k výtahu je klíčový školní personál. Pomáhají mi chlapi z technického oddělení, kluci ze šatny, vrátný… Studenti samozřejmě taky. Ne sami od sebe, ale stačí slušně požádat. Vždyť to jsou chytrý lidi. Fakt nemám žádné problémy.

Schody jsou tedy největší problém?

Když jsem začínala studovat, byly hrozným problémem záchody. Ty široké tady dřív vůbec nebyly. Na normálních jsem za sebou nemohla zavřít dveře, takže jsem kolemjdoucím dělala atrakci. Bylo to hrozně nepříjemné. První bezbariérový záchod postavili až v Nové aule, takže jsem ze Staré budovy jezdila o přestávce tam, což bylo taky hrozný. Teď už jsou i ve dvou patrech Staré budovy, takže je to pohoda.

Jaké je to v učebnách?

Na to si nemůžu stěžovat. V nových posluchárnách jsou nahoře místečka bez pevných židlí, to je úplně ideální. Ve Staré i  Nové aule je jediný problém, že musíš psát na klíně, ale na to jsme si už dávno zvykli. Problémy jsou ve cvičebnách. Uličky mezi lavicemi jsou často strašně úzké, takže se tam nevejdeš a sedíš u dveří. Ale jsem ráda, že se dostanu alespoň někam. Je pochopitelné, že to škola nemůže kvůli nám celé překopat. Vždyť jsme tady tři.

Jak se k tobě chovají učitelé?

Já jsem tu jediná holka na vozíku a má to své klady i zápory. Každý si mě pamatuje. Když jdu na zkoušku, znají mě, protože jsem celý semestr seděla v první brázdě (protože se jinam nedostanu) a poctivě si zapisovala. Ale na druhou stranu běda, když někam nejdeš. Učitelé mi jdou vstříc třeba i tím, že mi poradí mimo konzultační hodiny, abych kvůli nim nemusela do školy znovu. Teď máme ještě jednu vymoženost – možnost individuálních zápisů. Sestavíme si rozvrh a studijní referentky nám to automaticky všechno zapíší. Takže nemáme registraci, nic nám nevyhodí. Je to super. Škole opravdu není moc co vytknout. Spíš se snaží být hrozně moderní, občas na úkor efektivnosti. Například automaticky otevírané dveře k výtahu ve Staré budově nefungují tak dvakrát denně. Kdyby tam dali dveře na kliku, tak si otevřu a je to. A to samé výtah. Je pořád zaseknutý ve čtvrtém patře, takže stejně čtvrt hodiny čekáš a posíláš dolů jednoho člověka za druhým, ať seženou vrátného. Pak přijdeš pozdě na hodinu a děláš tam bordel, protože se nikam nevejdeš.

Chodíš do menzy?

Ne. Tam jsem byla jednou na inauguraci rektorky. Ani pořádně nevím, jak se tam dá dostat. Asi bych se musela nechat vynést několik pater. Nebo jet vozíkem okolo školy. To jsem jela jednou, ale než jsem se dostala do toho kopce, málem mi upadly ruce. Úplně jsem se klepala. Anebo sednout do auta a objet ten půlblok, ale to už si na ten oběd zajedu radši domů.

Pracuješ?

Ano, na dohodu pro Centrum Paraple. Mám na starosti internetový projekt o bezbariérovém cestování. Do databáze ubytovacích zařízení na stránkách IDNES doplňujeme informace třeba o šířce dveří nebo vybavení koupelny. Všude je sice piktogram vozíčkáře, ten ale znamená bezbariérový nájezd do budovy. Nikoho už nezajímá, že se nedostaneš ani na jeden záchod a neprojdeš dveřmi do pokoje. Taky pomáhám s inzercí a s marketingem. Je to ideální práce, něco se naučím, něco si přivydělám, je to zajímavé. Ale po skončení školy tam asi nezůstanu. Člověk chce bydlet sám a peníze k tomu přece jen potřebuje. Zatím nevím.

Mohlo by tě zajímat: