Sportovec srdcem

1. 4. 1999 | | Rozhovory, Studentský život

Na úvod bych vám chtěl položit řečnickou otázku. Kolik osobně znáte mistrů republiky? Jednoho, dva? Vetšina z vás asi odpoví, že žádného. A přitom na chodbách školy jednoho takového potkáváte, ani o tom nevíte. Je jím Jan „Gregory“ Řehořek, student sedmého ročníku Podnikohospodářské fakulty, člen školního lyžařského a softballového oddílu, rodák z Jilemnice, jak sám s oblibou zdůrazňuje.

Na úvod bych vám chtěl položit řečnickou otázku. Kolik osobně znáte mistrů republiky? Jednoho, dva? Vetšina z vás asi odpoví, že žádného. A přitom na chodbách školy jednoho takového potkáváte, ani o tom nevíte. Je jím Jan „Gregory“ Řehořek, student sedmého ročníku (pátý semestr inženýrského studia) Podnikohospodářské fakulty, člen školního lyžařského a softballového oddílu, rodák z Jilemnice, jak sám s oblibou zdůrazňuje.

Co se ti vybaví při slově sport?

Sport? To je něco, bez čeho si život nedovedu představit. V podstatě je to jediná činnost, která mě na světě baví. Vůbec nevím, čím jiným bych si naplnil život, kdyby sport neexistoval.

Jak ses vůbec ke sportu dostal?

Ten prvotní vliv byl dědičný. V naši rodině sportují téměř všichni–rodiče, mí dva bratři. Zároveň s prvními krůčky jsem dostal na nohy běžky a mohl jsem začít. Druhotný vliv se odvíjel od prostředí, kde jsem vyrůstal. Narodil jsem se v Jilemnici v Krkonoších, což je naše běžkařská a biatlonická líheň. Drtivá většina mých kamarádů se zabývala nějakým sportem, nejčastěji tedy běháním a lyžováním. Na základní škole, tak někdy kolem dvanácti let, kdy se většina kluků po škole učí kouřit nebo dneska třeba něčemu horšímu, jsme vždycky šli buď hrát fotbal nebo běhat. V páté třídě jsem pak přešel na sportovní základní školu.

Kterými druhy sportu jsi se začal zabývat závodně?

Nejdřív jsem hrál hokej, pak pingpong a až potom jsem se dostal ke své celoživotní lásce–běžkám.

Podle čeho sis jednotlivé sporty vybíral?

Vzhledem k tomu, že u nás ten výběr nebyl moc široký, tak žádný zvláštní klíč jsem neměl. Spíš bych to formuloval tak, že jsem si ten pravý sport teprve hledal.

Čím tě zaujalo právě běžecké lyžování?

Jednak mě to vždycky bavilo a jednak jsem se v začátcích dostal k příjemným učitelům a trenérům. Ti zastávali rozumnou filozofii, že v těch deseti jedenácti letech nemá cenu děti zbytečně honit a spíše dávaly prostor radosti ze sportu. Kromě běžeckých tréninků jsme také hráli volejbal, fotbal nebo jezdili na soustředění.

Ale k dosažení dobrých výsledků určitý bič nad sebou potřebuješ, ne?

Záleží na tom, kdy ty výsledky chceš ze sportovce dostat. Buď již v žákovských kategoriích s tím rizikem, že se ze sportu stane tupý dril, nebo později, a to se pak ten konkrétní druh sportu může stát láskou na celý život.

A ty jsi jako žáček výsledky neměl?

Ne, ty se dostavily, až když jsem nastoupil na sportovní gymnázium a současně jsem začal dělat na vrcholové úrovni biatlon. Na tom mně samozřejmě kromě lyžování zajímalo i to střílení, ve kterém jsem nebyl úplně nešikovný. Dost podstatně se zintenzívnily tréninky, někdy až dvakrát denně, dostali jsme lepší vybavení a měli jsme možnost změřit své síly i na mezinárodní úrovni. Mým největším úspěchem v biatlonu se stal zisk titulu mistra Československa v dorostenecké kategorii v roce 1991. 

Změnily dobré výsledky tvůj přístup ke sportu?

Myslím, že vůbec.

Měl intenzívnější sportovní režim vliv na tvůj osobní život?

Tak samozřejmě jsem měl méně času. Sport zajímal skoro celý můj čas. Kromě toho se mě začínaly dotýkat takové ty klasické nástrahy života jako alkohol a sex. Postupem času jsem si začal uvědomovat, že moje budoucnost nespočívá ve vrcholovém sportu, v neustálých trénincích. Připadal jsem si, že jsem určité oblasti svého života zanedbal, že jsem měl trošku mezery, co se týče všeobecného vzdělání. To ovšem neznamená, že bych na sport zanevřel. Na sport ne, pouze na vrcholový sport. Zkrátka a dobře, místo kariéry špičkového závodníka jsem se rozhodl pro Vysokou školu ekonomickou.

Proč zrovna tato škola?

Připadá mi, že ekonomická věda je nejkomplexnější, co se týče společenského záběru.

Jak pokračovaly tvoje sportovní aktivity na vysoké škole?

Samozřejmě jsem se hned přihlásil do oddílu běžeckého lyžování, nejen proto, že mne to baví, ale proto, že jsou tady i kvalitní trenéři. Začal jsem se zabývat i rekreačním horolezectvím a orientačním během. V neposlední řadě jsem se stal školním reprezentantem v softbalu.

Jak se liší běhání na lyžích ve vrcholové formě a na vysoké škole?

Myslím si, že jsem tady nalezl optimální model pro sport. Pořád to má charakter trochu intenzívního pohybu, ale už to není ta bezduchá dřina jako na gymnáziu. Kromě toho se na vysokoškolských závodech potkávám s bývalými kamarády a neztrácím tak kontakt s tímto sportem.

Říkal jsi, že jsi začal hrát softbal. To je ale na rozdíl od běžek, horolezectví a orientačního běhu kolektivní sport…

Bylo to zase něco trošku jiného, spoléhat se na ostatní a hrát v týmu devíti lidí.

Přinesl sis do softbalu něco z předchozích sportů?

Přesnou mušku.

Vím, že jsi skromný člověk a nechce se ti o tom hovořit, ale i se softbalem jsi dosáhl vynikajících výsledků.

No tak, proč to nepřiznat, stali jsme se dvakrát za sebou akademickými mistry Prahy, v roce 1997 a 1998. 

Myslíš si, že jsi měl díky intenzívnímu sportování jiný život než tví vrstevníci na VŠE?

Prožil jsem život hodně aktivně, mám pocit, že velká část mých spolužáků část svého života zbytečně promrhala, třeba vysedáváním v hospodách.

Co ti sport v životě dal?

Myslím si, že mě naučil postarat se o sebe.

Nemáš při pohledu zpátky, například při sledování úspěchů svých spolužáků z biatlonu, pocit určitého zmaru či nenaplnění?

Rozhodně ne, pořád mám pocit, že studium na vysoké škole byla správná volba.

Mohlo by tě zajímat: