Asi málokdo z nás si umí představit, že by se v civilizované části světa dostal do situace, kdy bude za exota. Já momentálně v takové situaci jsem. Nacházím se v Šanghaji, nejmodernějším městě Číny, kterému se přezdívá Paříž východu. Vydal jsem se sem za studiem čínštiny, nikdy bych ale nečekal, jak jiný si tu budu připadat.
Vždy jsem měl štěstí na neobvyklé situace, můj studijní pobyt ale všechny přebil už od prvního dne školy. Nejenže jsem přišel do třídy, kde byli pouze Asiaté, ale při mých necelých dvou metrech mi navíc byla celkem malá i lavice. Několikrát jsem se tedy ujišťoval, jestli jsem ve správné třídě, jelikož jsem se cítil opravdu zvláštně. Minutu před začátkem výuky přišla studentka z Francie, což mě lehce uklidnilo. Bohužel jsem tehdy nevěděl, že její docházka bude zhruba jednou za týden a já v třídě plné Japonců, Korejců, Thajců a dalších národností, budu úplně sám.
První hodinu jsme si měli stoupnout a představit se a říct něco málo o sobě, což se neobešlo bez velmi komické situace. Když došlo na mě, naše metr a šedesát centimetrů vysoká učitelka se mě zeptala, kolik měřím. Po sdělení, že necelé dva metry, se na mě celá třída otočila s vyděšením a hleděla na mě jako na King Konga. V očích se mísil respekt i strach.
Ve třídě jsem také jediný, kdo pořádně ovládá angličtinu. Problém totiž je, že naše čínština ještě není dost dobrá na to, abychom se spolu dorozuměli. Po šesti týdnech studia o svých spolužácích tím pádem vím akorát jejich národnosti. A ani tam si nejsem úplně jistý. Takže se dorozumíváme trochu zvláštně. Když například potřebuji zjistit, jestli jsme dostali domácí úkol z konverzace, tak si ve slovníku najdu slova „úkol“ a „konverzace“ a napíšu je spolužákům ve znacích. Oni si to přeloží do svého jazyka a až pak mi odpoví. Jak prosté.
O přestávkách mí spolužáci mlčí nebo se učí
Celkem mě ale šokují přestávky a obecně disciplína mé třídy. Občas mám pocit, že pauza je tu pro učitele. Třída totiž sedí na místech, nesvačí, nepije a ani nejde na toaletu. Většina se učí nebo si opakuje věci z hodiny a někteří se koukají do mobilu. Nekomunikují ani s těmi, se kterými sdílí rodný jazyk. Absolutní ticho. Připadám si jako rebel a anarchista pokaždé, když jím sušenky a jdu se do vedlejší třídy podívat za přáteli.
I tak je každý můj spolužák osobností s vlastním příběhem. Vepředu například sedí Japonka, která si ke mně často přisedne, když máme úkoly ve dvojici. To abych nebyl náhodou sám a je ze mě absolutně mimo. Pak je tu Korejec, který by se se mnou očividně chtěl kamarádit, ale jelikož je jednak stydlivý a jednak se nedomluví, tak jeho snahy končí u pozdravů a já mu nemám jak pomoci.
Speciální osobou je pro mě jedna Thajka, která mě očividně nemá ráda. Ve třídě je suverénně nejmenší, měří metr padesát, víc ne. Možná to je ten důvod nenávisti. Vždy když při hodině něco nevím nebo zaváhám, tak se na mě otočí a škodolibě se mi vysměje do obličeje. Chvíli jsem to ignoroval, ale pak jsem jí to začal vracet stejnou vahou. Sice jsme oba dospělí, ale tahle válka na úrovni sedmiletých dětí nás očividně velmi baví a bude tak nejspíše ještě pokračovat.
V neposlední řadě je sranda i s učiteli. Jednu vyučující si občas lehce dobírám tím, že píšu vysoko na tabuli, kam má problém dosáhnout, když ji maže. Bohužel má nade mnou výhodu. Vrací mi to tím, že mě vyvolává častěji nebo na ty nejtěžší části úkolu a tím moji škodolibost lehce krotí. Na konverzaci máme zase učitelku, která je unešená Českou republikou a zajímá ji vše okolo. Jsem tedy chtě nechtě často vyvoláván, a tak porovnávám Česko s Čínskou lidovou republikou snad ve všech různých směrech. Někdy si připadám jako bych byl v knížce Pan Kaplan má třídu stále rád. Je to neobvyklý zážitek, kterému se pořád směji a věřím, že bude i nadále studnou zajímavých historek.
